Křesťanská církev Cesta života

Chvála není jenom o zpívání

aneb jak českobudějovickou konzervatoř navštívil sám Král králů

Je čtvrtek a my máme poslední zkoušku před sobotou. Jsme totiž (jako tým chvály) pozvaní na mezidenominační setkání, kde je hlavním tématem:  „Chvála“. Modlíme se, aby naše chvály pomohly přivést lidi (kteří budou z různých církví a společenství zvyklí na něco úplně jiného) k Božímu trůnu. Zkoušíme poslední songy, a čeká nás ještě balení aparatury, která bude zvučit celodenní program.



Sobota 8.11.2008
Je půl šesté. Umlčuju dotěrný budík a velmi neochotně opouštím vyhřátý pelíšek. Ani se mi nechce věřit, že jsem vážně spala pět a půl hodiny. Mám spíš pocit, že bylo dvanáct, zavřela jsem oči a vzápětí zvonil budík.

Naprosto se teď necítím na to, že bych měla stanout před úplně cizími lidmi a vést je k Pánu... naštěstí náš blok chval začíná až odpoledne, a do té doby se (doufám) proberu.

„Už je skoro šest,“ varuju do ložnice, kde se snaží probrat i Kája. Úplně ho chápu a soucítím s ním, když se potemnělým bytem (je stále ještě tma jak v noci) plouží do koupelny...

Ještě kytaru pro Perlu a můžeme vyrazit směrem k církvi. Prší. Musíme s sebou brát i deštníky. Klopýtáme po mokrém chodníku a já mám pocit, že asi ještě trochu spím. Pouliční osvětlení svítí... spíš mi připadá, že je večer a už svítí lampy, než že je ráno a ještě svítí lampy. Jsem tím trochu dezorientovaná.
U církve jsme první, tak jdeme dovnitř a čekáme na Martina a Popiho.

„Tak co? Jak se vám vstávalo?“ ptám se dorazivších.
„Dobře, to je moje hodina,“ hlásí Martin a já nevěřícně kroutím hlavou, jak může někdo vstávat v tuto časněčasnou hodinu.
Aparát je naložený během čtvrt hodiny.
„Hele, ono svítá,“ ukazuju ze dveří církve, kde se pomalinku, ale nezadržitelně rozednívá. Člověk se hned cítí nějak líp, když vidí to přirozené světlo.
Kluci jedou ke konzervatoři a já s Kájou je následujeme pěškobusem.

Stojíme před konzervatoří a zdá se nám neskutečné, že budeme hrát na místě, kde vystupují skuteční umělci a virtuózové.



„Pan učitel zpěvu by z nás měl určitě radost,“ říkáme si s Kájou s úsměvem.
Ó jé. Z pořadatelů je tu jen jedna křehká dívka a pak my čtyři. Výtah jezdí jen z 1. patra do 2. patra (a právě tam se má aparatura čítající mnoho kil přemístit z Martinova auta). Pánové vrátní nevypadají zrovna šťastně, že musí kvůli nám trávit sobotní den v práci, a podle toho s námi také komunikují.
Nikde nikdo jiný... co se dá dělat. Já a slečna pořadatelka nosíme stojany, bedny s kabelama...prostě to, co se dá tak nějak unést. Kluci, tahají bedny, odposlechy, kombo, párák, sabík... ono je fuška několikrát za sebou vyběhnout schody do 2. patra, ovšem ještě k tomu něco tahat. No, žádná legrace. Nakonec se objevil František, další z pořadatelů, který byl okamžitě využit :))).

Když už je všechno na místě, klepou se nám všem ruce a nohy. Ne, trémou ne....zatím. Martin jde obhlídnout vystavené pokrmy a za chvíli už s Popim zkoušejí - tu buchtu, tu perník, tu policejní koblihu. :)))

Po nějaké chvíli se objevují známé tváře z KáeSka. Ti totiž hrají blok chval dopoledne. Připravujeme jim aparát a Martin s Kájou se pouštějí do nastavení zvuku.



Zapojuju kolíky do mixáku, vzorně podle čísel, jak mi Kája řekl. Je jich tu strašná spousta a více než polovina se jich vůbec nepoužije.

„Měl jsem to pěkně svázaný. Ty co se nepoužívají. Jenže někdo to rozvázal,“ volá na mě Martin z pódia, když vidí, jak se s tím peru.
„Já to nebyla, fakt....já radši svazuju než rozvazuju,“ odpovídám mu, když nepotřebné kabílky svazuju do copánku, aby se nám tu zas nepletly.
„No to se nám teď celkem hodí,“ hlásí vesele Václavka, která se právě chystá na vedení chval.
Inu, charizmatici když se sejdou... :)))

Je čas začít.
Jana nás vítá jménem katolické charizmatické obnovy. Venku se ještě několik lidí zdržuje (asi u buchet) a Jana je trpělivě nahání (s laskavou „pančitelskou“ autoritou) dovnitř.
Během chval se postupně odvažuje stále více lidí vstát.



Poslední píseň ve mně vyvolala nostalgii. Kdysi jsme ji v dřevních dobách (1989-90) převzali z církve Voda života a pro své účely jsme v místech, kde se zpívalo „...On je Král, voda života...“ pozměnili text na „...On je Král, cesta života...“
A teď to tu v roce 2008 zpívá chválící tým z KS pro lidi z různých denominací. :)
Neskutečné. :))

Míša (zpěvačka ve chvále KS – na foto: stojí vpravo) povyprávěla o své cestě do chvály a působení v týmu. Moc se mi líbilo, jak popsala „účel“ chvály v církvi.  Řekla něco v tomto smyslu: Vezmeme sourozence za ruce a pomůžeme jim přijít před Boží trůn. Pak už je to na každém jednom člověku, aby měl s Pánem své vlastní osobní spojení.
Po bloku chval nás Jana pozvala na kávu a buchty.

A na řadě je slovo. Jak jinak - o chvále. Pódium teď patří pastorovi KS (a zároveň bývalému vedoucímu chvály KS) Pavlu Zoulovi.



Celé jeho kázání si můžete přečíst zde>>>, protože jen kusé poznámky by skutečně nedokreslily tu pestrou paletu významů slova CHVÁLA.

Nejen Pavlovo kázání, ale i schopnost sjednotit celý sál, stojí za zmínku. Zatímco původně byli lidé rozmístěni po celém sále, smrsknul nás Pavel – pod záminkou hry na tichou poštu :))) - skutečně tak, že jen na krajích řad zbývalo několik volných židlí. Samozřejmě, že v tomto seskupení jsme setrvali až dokonce kázání.
„Pošlu nějaké slovo a vy ho pošlete tiše dál... pak uvidíme, co ten poslední na konci řekne za slovo,“ oznámil Pavel.
Nakláním se ke Kájovi a ještě před započetím hry mu říkám: „Určitě řekne: Slyšel jsem něco jako Chrršškušššisa, ale protože jsme v církvi, tak to asi bude Ježíš.“

Tichá pošta se rozjela a Pavel pokračuje mezitím v kázání. Netrvá dlouho a hlásí se nějaký bratr, že by k tomu něco rád řekl.
A co myslíte? Vypráví vtip: Katechetka se ptá dětí – Co je to? Běhá to po stromech a je to zrzavé. Přihlásí se jedno z dětí – Normálně bych řekl, že je to veverka, ale když se ptáte vy, bude to asi Ježíš.
Zřejmě jsme tu vážně naladění na jednu vlnu :))).

Mimochodem, Pavel poslal „kedluben“ a dorazilo prohlášení „pošli to dál“.



Dvě věci jsem si z Pavlova kázání odnesla.
1. Pokud nechceš být imitátor chvály, ale skutečný chválič, potřebuješ být nadšený z Boha.
Těžko budeš nadšený z někoho, koho neznáš (ale jakmile poznáš jaký Bůh opravdu je, budeš nadšený. Přirozeně nadšený).
2. Chvála má mnoho rozměrů a je jen na nás, jak moc se odvážíme být svobodní (třeba jako David, který, ač hlava státu – postavení srovnatelné s Václavem Klausem, křepčil před Boží truhlou).

Pavel nám převyprávěl zajímavý příběh kazatele Niky Gambela, který chodíval pravidelně na Squash. A pravidelně se tam potkával s jistým mladým mužem. Jednou se ho zeptal, že je mu povědomý, jestli ho nemůže znát. Nehraje za nějaký místní tým? ….tak dlouho typoval, až zjistil, že jde o nejúspěšnějšího hráče národního mužstva, který je v zemi velmi slavný. Kazatel byl u vytržení, že celou dobu se tu setkává s tak slavnou osobností.
Možná se každý den potkáváš s Ježíšem, ale nejsi z Něho nijak zvlášť nadšený, protože Ho vlastně neznáš.

Zatímco se sál vylidnil (všichni odešli na oběd), já s Kájou a Františkem přerovnáváme aparát pro naši chválu. Kolem jedné už se schází náš tým.
Lidé se trousí zpět a Jana je opět svým laskavým (a přesto autoritativním) tónem zve na místa.

Stojíme připraveni na pódiu. Trochu nervozita, trochu očekávání. V každém případě nám Pavel celkem dobře připravil půdu. Tak dobře, že se teď můžeme třeba stavět na hlavu a nikomu to nepřijde divné. :)))
Jana nás celkem hloubkově představuje. „Prý když začnou, tak už je nikdo nezastaví,“ dodává  a směje se. A je to naše.  Kája krátce vysvětluje co je chvála a začínáme první rychlejší chválou.
Jana nás varovala, že na odpoledním programu bude zřejmě méně lidí, ale zdá se, že jich je stejně nebo víc. Napočítala jsem 72-75 hostů. Všimla jsem si,že při rychlých chválách se z židlí zvedají převážně mladí lidé a pohupují se v rytmu. Když vplouváme do uctívání, povstávají starší lidé a zvedají ruce k nebi.

Není to jako na domovské půdě, ale nemůžu říct, že by se nám chválilo špatně. Naopak jsem mile překvapená, že tak různorodí lidé se k nám připojují,přestože naše písně neznají a texty musí lovit z meotaru.

Hudba utichá a Kája vypráví svůj životní příběh o tom, jak ho Pán povolal do služby chvály. Mohli jsme si uvědomit,že když chválíme Pána, nezpíváme „do vzduchu“. Něco se děje, protože chvála v duchu a v pravdě se dotýká Božího srdce.
Čas pro další svědectví patřil bratrovi z charizmatické obnovy. Ó, jak je ten svět malý. Při hlubším vzpomínání se dobral toho, že se s námi (v době naší misijní práce) potkal v Jihlavě. Je to milé, že se pak „náhodou“ setkáváme opět v jednom městě, kde už nějaký pátek žijeme. Také on vyprávěl, jak se dostal do vedení chval. Jeho prohlášení: „Když slyším ta vaše svědectví, mám pocit, že umím chválit jen tím klidnějším vnitřním způsobem...“ bylo odměněno několika výkřiky (zřejmě z řad jeho společenství): „My se za tebe budeme modlit!“

Lubor Gregora, vedoucí společenství ICHTYS, přiznal, že byl původně v rozpacích, co by on měl na tomto setkání říkat o chvále.  Jakožto (více) historik (než chválič) viděl v datu konání tohoto setkání výročí Bílé hory (8.11.1620). A zatímco tenkrát stáli katolíci proti protestantům (kališníci, Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté, novokřtěnci...), dnes po 388 letech se na tomto místě (ve stejný den) sešli všichni společně. „A to mě naplňuje chválou,“ dodal s rukou na srdci.

Na konec tohoto setkání jsme se společně modlili a přimlouvali za svobodu v Kristu, za odpuštění, za bližní, příbuzné...
Po každém tématu jsme chválili konkrétní tématickou písní.
Jana ukončila setkání s pocitem příjemně stráveného dne a pozvala všechny na další posezení u kávy.
To jsme my už ale balili aparát a (díky Pánu za tentokrát mnohé pomocné ruce) nanosili vše zpět do Martinovo dodávky.
Rozloučili jsme se s lidmi a naším týmem a běželi s Kájou zase k církvi, kde už Martin s Popim stihli téměř všechno vynosit dovnitř.

Tím to ovšem ještě nekončí. Musíme to zase všechno pěkně srovnat, zapojit, nastavit... protože zítra je neděle a naše církev od nás očekává chválu tak, jak jsme na ni zvyklí.
Kolem sedmé ještě celkem pracujeme...v půl osmé už častěji posedáváme...v osum už únavou usínám na židli, když čekám, až to kluci dozvučí.
Bylo to príma a stálo to zato i když někdy bychom chtěli jen tak přijít, zahrát a odejít. Prostě přijít k připravenému aparátu a nemuset se s ním zas rozebírat, když máme za sebou několik hodin služby.

Ačkoli... příští sobotu se náš sen vlastně splní. Máme si prý s sebou vzít jen nástroje.