Křesťanská církev Cesta života

Jak jsme sloužili u moravských bratří

A je to tu...
Když nám před několika měsíci dorazil e-mail od Michala Vaňka, že by nás rád pozval jako tým chvály sloužit na konferenci v Brně, mile nás to překvapilo. Ale... bylo to ještě daleko a tak nějak jsme si to ještě neuměli představit. Zkrátka jsme na zkouškách cvičili a pilovali, jak jsme zvyklí.

Až později, když se termín blížil, jsme se začali více zajímat o konkrétní písně, způsob chval... a popravdě mi zatrnulo, když jsem na stránkách SŽ našla nahrávky brněnských chval. Kvalita, přesnost, intonace, nádherný zvuk, vše je slyšet... poprvé jsem zaváhala: „Do čeho se to pouštíme?“

Po celá ta léta, co jsem ve chvále (nějakých 18 let) vím jedno, asi nebudeme (jakožto převážně samouci) nikdy hudební mistři (i když se stále snažíme zlepšovat, jak to jen jde), vždycky se budeme muset spoléhat na Pána, že vezme to, co Mu nabízíme, zalije to svou mocí a způsobí, že se naše chvála bude dotýkat lidských i Jeho srdce. Jakmile se totiž stane, že nám v tom Pán nepomůže, jen naše hudba asi nikoho neohromí.

Je to výzva. A bez Boží pomoci jsme doslova nahraní. Proto se hlavně modlím, aby v tom s námi Ježíš byl. Ať je uprostřed nás, ať se Mu to líbí...pak to bude všechno v pořádku.

Sobota, 8 hodin ráno
Pocity? Rozporuplné.
Těšíme se, vždyť je to docela fajn příležitost. Jenže...
Nevíme, co nás čeká. Nevíme, jak se budeme cítit v cizím prostředí. Nevíme, jak budou lidé reagovat na (pro ně) úplně nové písně.
Přesto máme všichni veselou náladu (hlavně proto, že nemusíme tahat aparaturu :),



stačí pobrat nástroje a jedeme. Navíc máme zapůjčeno církevní auto i s řidičem, takže se můžeme zabývat vážně jen myšlenkami na službu a ne na to, kdo a kdy bude řídit na zpáteční cestě, až budeme v jednu ráno všichni utahaní.

Nastupujeme do auta podle hierarchie odolnosti žaludku za jízdy. :))) Tak a teď pro Perlu.
Martin něco křičí s hlavou vystrčenou z okýnka, a strhává pozornost na naše vozidlo.
„Naskoč móre, maringotka kočuje dál,“ volá Kája na Perlu z otevřených dveří. Ta se směje, nastupuje a říká něco rómsky, čemuž rozumí jen ona a Kája. Ten se ještě seznamuje se slovy kytara a housle (rómsky samozřejmě) čímž má za sebou další lekci jazyka.

„Zuzko, Zdeňka měla v noci sen, ty bys nám to mohla jako psycholog rozebrat ne?“ říká Kája.
„Tak vyprávěj,“ směje se Zuzka.
„No, já nemohla usnout, a když se mi to konečně povedlo, zdálo se mi, že stojíme na brněnským pódiu. Už máme začít chválu, ale jsem tam jenom já a Kája. Někdo nám říká, že jim nedorazily playlisty, takže nám pustí playback a my do něho budeme jako zpívat. Kája se trochu chytá, ale já neznám ani jednu brněnskou chválu, tak jen občas otevřu pusu. Zoufalá situace...a do toho přichází Carl-Gustaf, kroutí hlavou a jeho oči se ptají – co to mělo jako být?“ vyprávím a běhá mi mráz po zádech při vzpomínce.
Zuzka vtipně psychologicky rozebírá něco ve smyslu: „Že tam nejsme znamená, že nás vlastně ani moc nepotřebujete...“ Bráním se, že to teda rozhodně není pravda. Cítili jsme se tam strašně opuštěný.
„A playlisty... znamená, že jim asi nedorazily playlisty.“ To je rozhodně rozumné vysvětlení, ale my je fakt odeslali. :)))
„A jak zpíváš na playback a neznáš to...strhuje se na tebe pozornost a je ti to nepříjemný.“
„Tak to ses perfektně trefila,“ konečně souhlasím. Raději končíme s výkladem nočních můr a raději se držíme naděje, že to takhle rozhodně vypadat nebude. Nakonec už první věc, že jedeme všichni společně, znamená, že tam nebudeme s Kájou opuštění.

Autem kolují bombóny, rohlíky, vtipné poznámky a podobně. Cesta utíká poměrně rychle.

Do Brna přijíždíme tak akorát, že jsme si stihli odložit nástroje do „zázemí“ a právě začalo shromáždění. Chválu vede Gina. No...polykám nasucho. Za pár hodin budeme na jejím místě stát my.



Sedíme na balkóně. Je tu horko, nedýchatelno. (Snad proto Gina před chvílí zpívala píseň „Dokud dýchám...“ :)))
A hlavně – jsme strašlivě daleko. To je problém. Proto si na těchhle akcích sedám co nejblíž, abych udržela pozornost co nejvíce.

„Dejte si něco dobrého k obědu... a vraťte se ve tři hodiny, kdy bude další shromáždění,“ hlásí Michal poté, co Carl-Gustaf Severin dokázal a opustil pódium.
Máme dost času si „osahat“ pódium, přestavět stojany...
Na chodbě nás odchytává člověk od projekce... nedorazily jim playlisty. Nejdřív jsme v šoku, pak si někdo vzpomíná na můj sen. (Playlisty sice dorazily, jenže příjemce mezitím odcestoval a nepředal. :)))
„Jsem Martin, budu vás zvučit a od teraz buděm na vás hovoriť po slovensky,“ seznamuje se s námi mladík od mixáku. Za chvíli přichází i jeho kolega. Přátelští bratři. To je dobře. Je dobré mít dobrý vztah se zvukaři. :)))



Sledujeme jak natahuje kabely. Vtipkujeme o tom, jak nám to asi bude znít.
„Ja vám tam môžem dať nějakú nahrávku, ak mátě nejaké demo zo sebou,“ říká vtipně zvukař, aniž tuší co to vyvolá. To už vybuchujeme smíchy, protože po „nedodaných playlistech“ je tu možnost playbacku. Paráda. Ještě zbývá, abych nějak nešetrně strhla pozornost na sebe a snad se budu bát chodit spát. :)))

„Môže zpeváčka dať nějakú sólovú pieseň?“ ptá se Martin Zuzky.
„Jakou?“ ptá se Zuzka, která právě doběhla k mikrofonu.
„Treba prší prší.“
A Zuzka velmi odvážně zpívá dětskou píseň o dešti a rozmluvě s koni. :)))
Později jí s obdivem a uznáním říkám, že to bych tedy nedokázala. Tak zplna hrdla a bez hudby... „Počkej, já myslela, že jste se takhle zvučili všichni, nechtěla jsem zdržovat...až když jsem to odzpívala, vyděsilo mě, jak v klidu si tu takhle veřejně zpívám,“ říká mi v šoku.
Směju se, že ne. Že se zvučila první. Málem omdlela :))))

Čas tu běží nějak strašně rychle. Jen jsme se převlékli a už začíná modlitební před shromážděním.
Netušíme co nás čeká. Naznačili nám, že se budou hrát asi tři písně a pak přijde Per Åke. Bratr, který měl na starost (asi pětiminutovou) modlitební říká: „A teď nás chvála jistě povede do uctívání...“ Aha, takže změna. Kája flexibilně nasazuje pomalejší píseň. Uctíváme a mezitím přicházejí švédští kazatelé do první řady. Přecházíme plynule v rychlou chválu. Za „chodu“ se sžíváme s místem, lidmi, atmosférou..., vnímám, jak se s každou další chválou víc uvolňujeme a sál se rozezpívává. Při poslední písni už se cítím skoro jako na našem domácím pódiu.

Je milé vidět, že se sál naladil na stejnou vlnu, jen ať se ještě kazatelům dobře káže. Byla by škoda, kdybychom si tu všichni užívali chválu a přesto by se v duchu nic nedělo. Je smutné, když po chvále přijde kazatel a musí si dopřipravit půdu modlitbou.
Přichází Per Åke (děkuje nám za chválu) a my jdeme na svá místa.



Máme zajištěna místa v předposlední řadě. Ó jé. Na mě moc daleko. Chce se mi najednou tak hrozně spát. Ne, přece nepropásnu konferenci. Dělám co můžu, abych udržela pozornost.

Přestávka je jen kratičká. Rychle přehazuju písně na stojanu. Kluci se dolaďují. Jsou tu mnohé známé tváře... překvapivě mnoho známých z Krumlova i z Budějc, Jarošovi z Prachatic, naši spolužáci z Biblické školy... a právě dva z nich jdou za námi na pódium. Hrozně dlouho jsme se neviděli. Peter Čuřík je pastorem v Bratislavě a zdatně mu pomáhá Martin Hunčár. Za chvatné přípravy s nimi mluvíme a Martin mi ještě darem přináší svou novou knížku Drakozdrap, na které jsem se částečně podílela. Moc milé.

Po krátké modlitební hrajeme asi tři chvály a přichází Micael. Jeho kázání mám moc ráda. Bývá pro mě vždycky takovým pohlazením po duši. Ale přitom je jasné a vždycky uvízne. Když začínal v ČR, byl docela mladý, ale od začátku jsem jeho službu cítila jako takovou taťkovskou a láskyplnou. Na konferenci mluví o evangelizaci. Praktické evangelizaci. O tom, že nestačí mluvit a kázat slovy – je třeba ty lidi milovat a to i skutkem. (Určitě si poslechněte celé jeho kázání na TV7).

Přestávka je opět kratičká. Jen tak tak se stihneme opláchnout studenou vodou (na pódiu je nedýchatelno) a připravit nové chvály. Přišel se s námi rozloučit Martin Janda (pražský pastor a sběratel wartburgů) se ženou. Chvála se jim moc líbila a to nás vážně těší. (Ne, že by nás nepovzbudila slova budějických a krumlovských přátel, ale ti jsou na nás zvyklí a fandí nám).
Takže teď bude na řadě Carl-Gustaf. Úžasný vypravěč příběhů. Komik v nejlepším slova smyslu. A „postrach“ chváličů ve chvíli, kdy ho napadne, že chce něco speciálního. Buď si přeje píseň, kterou nikdo nezná. Nebo chce být (bez varování) doprovázen při svém zpěvu (písně, kterou nikdo nezná :))), jednou chtěl po Jardovi Zouharovi, aby na klávesy dramaticky podkresloval příběh, který vyprávěl. (Nutno vzpomenout, že to Jarda tenkrát úžasně zvládnul, dodnes slyším, jak Carl-Gustaf „dělá“ hromové kroky, které vyplaší celou armádu.)

Díky Bohu (doslova a do písmene), se nám chválí výborně. Přichází Peter Čuřík a slavnostně vyhlašuje, že v Bratislavě funguje Biblická škola. (Jedna česká žákyně vydává svědectví, jak se ve škole cítí. Vypráví krásné podobenství: Bylo to, jako bych měla doma v zásuvce drahý historický dokument, který neumím přečíst. Jen ho čas od času pohladím a pak zase vrátím do zásuvky. Pak se naučím tři písmenka, ale ke čtení mi to nestačí a tak vím, že musím jít někam, kde mě číst naučí.)
Peter se svým nezaměnitelným entuziazmem říká: „Víte, vy jste tu měli Jana Husa, Moravské bratry...Druhý Jan Hus se už nenarodí. Teď jsi tu ty. Vy máte skvělou historii. To my Slováci nemáme. A vy máte výborný verš, zaslíbení, že Bůh své dary nebere zpět. Ale my, Slováci, nemáme tak skvělou historii, ale máme také svůj verš – Bůh povolá nic a z něho udělá něco.“ Samozřejmě to vyvolalo veselý smích a aplaus Pánu. Slováci jsou úžasní. (Osobně si myslím, že se od nich můžeme učit- ve chvále, v nadšení pro Pána... To zjistíte, když se s nimi na chvíli setkáte.)

Ještě chvíli chválíme Pána a přichází Carl-Gustaf. Doporučuju shlédnout i jeho kázání – fakt se pobavíte a ohromě vás to povzbudí. Třeba když vypráví o Mongolsku, kde se žije v chýších (ukázal nám pár obrázků),



a pije se koňské mléko, kde se předtím vykoupalo pár much. O supr toaletách na planině, kde není žádný strom, takže je dobré mít poblíž koně... :))) Úžasné je vyprávění o tom, jak chodil pravidelně na kebab...
„Až pudem nahoru, najdi mi Blessed be the name,“ šeptá mi Kája během kázání.
„Okí,“ přikyvuju.
„On určitě s něčím přijde...“ říká Kája, který Carla už nějaký ten pátek zná, a ví, co umí chváličům vyvést. :)))
Asi po půl hodině si Carl vyvolává kytaristu. Kája hrdinně hraje. Sám. Podbarvuje Carlova slova. Jsou první výzvy k modlitbám a my se nenápadně suneme za nástroje.
Modlíme se, zpíváme v jazycích... a pak „to“ přišlo. Carl si roztleskal sál, otočil se na Káju a (stále udržujíce vlastní rytmus) do něho zabodl svůj pohled. Já bych nikdy nechtěla být v jeho kůži. Ale Kája tušil a byl připraven. Nenásilně, v Carlově rytmu, začal hrát chválu, kterou si mnou nechal připravit.

Uffffff. Carl se roztančil, takže je to ta pravá. Celý sál doslova řádí. Carl se na mě otočil a já (ani nevím jak) okamžitě přešla z druhého hlasu do prvního, čímž jsme získali další decibely k dobru...a Carl je spokojen. Téměř se nedalo skončit. Carl jde ke Kájovi a podává mu ruku. Děkuje mu za chválu. I já přijímám podávanou ruku a třesou se mi kolena. Děkuje mi a mě z úst vychází téměř neslyšitelné: „Thank you.“ V mém snu se na nás taky díval tím svým pronikavým „mluvícím“ pohledem, ale - DÍKY PANE!!! - nekroutil hlavou, ale souhlasně pokyvoval. Michal Vaněk sice ukončil dnešní poslední shromáždění, ale někdo v sále vyprovokoval opakování chvály. „Tak můžeme ještě chválit?“ ptá se Michal.

„Můžeme,“ přitakává Kája a hrajeme znovu. Půlka sálu sice zmizela během Michalova oznámení, ale ten zbytek se rozskákal prostě úžasně.
Hudba utichá a na pódium k nám přichází Micael s Tinou. „Museli jsme zůstat až do konce,“ říkají. Chvála je nadchla (víte, musíte vědět, že Micael měl část života co do činění s chválou). Ještě si povídáme o osobních věcech a pak se loučíme. Micael nás potěšil zprávou, že v příštím roce se k nám do jižních Čech chystá.

A je to.
Máme dobrý pocit. Zatím to vypadá, že všechno dobře dopadlo a Pán se vážně oslavil. Jdeme se občerstvit, sbalit a vůbec připravit na cestu domů.



Vycházíme ze svého „zázemí“ ověšeni nástroji. Z druhé strany se k nám blíží naši drazí bratři zvukaři. „....zrovna jsme vás chválili, slyšeli jste nás?“
„Ne, ani slovo, můžete to zopakovat?“ smějeme se. :)))
Zvukař Martin mi z ruky gentlemansky bere kytaru a kráčí s námi po schodech. „Říkali jsme, že nejdřív to nevypadalo, a pak...“ Pochvalují si chválu a my si zas pochvalujeme jejich skvělou práci.
„Ten kousek už to vezmu, moc díky,“ beru si zpátky kytaru od Martina a hromadně se loučíme. Byla to oboustranně příjemná spolupráce.

Soukáme se do auta a zjevujeme si dojmy.
„Nevíte, kdo to tam rozpoutal ten přídavek?“
„Já mám dojem, že to byla Gina.“
„Fakt? A já zas myslela, že tam vůbec nebyla.“
„Já taky myslím, že to byla ona...“
„A ten Carl, co?
„No, on to Kája čekal...“
„A taky se dočkal.“ :))))

Venku je tma. Únava se projevuje. Vzádu se spí. Perla má (jako i po celou cestu do Brna) sluchátka. Zuzka něco štěbetá a Martin čas od času houkne přes rameno: „Vy spíte?“

„Tak já myslím, že jsme snad ostudu neudělali, co?“ ptá se mě Kája.
„Zdá se, že ne. Ale stejně, i když to bylo prima, těším se domů. Na chválu u nás.“
„Jo jo, já taky.“
„Víš, líbilo se mi v Brně (spousta vzpomínek), ale to, kde jsme teď, se vším všudy, mi sedí. Oni jakoby jedou po jedné linii a my už po druhé. Ale já nemyslím, že by to bylo jako špatně. Oni jsou v tom opravdoví, skuteční. A já se zas cítím opravdově u nás. A je hrozně hezký vidět, že k nám může Michal přijet a lidi ho berou přirozeně, a že může Petr přijet tam, a lidi ho nevidí jako nějakýho podivnýho jihočeskýho exota.“



„Jo, přesně tak to vidím. Pamatuješ, jak jsme přijížděli z takových konferencí nadšený a říkali si – kéž by naše církev byla taky tak živá. A dneska se vracíme a jedeme domů spokojený, že u nás to taky žije.“
„Přesně tak,“ souhlasím. Vzpomínám, jak jsme z oněch konferencí žili ještě třeba týden, než jsme zase jakoby upadli do všednosti. Díky Bohu (opravdu), že můžeme vzít na konferenci všechno to povzbuzení a pokračovat ve své domovské církvi. Že jsme se změnou názvu nijak neoddělili. Nevznikají mezi námi bariéry...jsme schopni sloužit společně stejnému Bohu. A to je to nejlepší. To mě naplňuje štěstím a radostí.
A to mě baví. :)))


Více fotografií zde >>>