Křesťanská církev Cesta života

„Nebudu vás šetřit,“ řekl Johannes Gerloff s úsměvem.

„Nechtěli byste s chválou sloužit na setkání České Budějovice pro Izrael?“ zeptala se nás Alice před nedávnem. „Rádi,“ zněla naše odpověď po veškerém vyptávání se, jestli nebude naše složení s bicíma na prostory Církve bratrské až příliš. „Budou tam lidi z různých denominací... a vy přece neděláte nic nevhodnýho. Chválíte Pána a to tam potřebujeme,“ znělo ujištění, že se neženeme bezhlavě někam, kam možná nepatříme.

6.6. 2009 jsme kolem 12. hodiny stanuli u Církve bratrské. Potřebné nástroje (z nichž nejobjemnější byly zmíněné bicí) jsme složili na dvorku. Nechtělo se nám rušit probíhající shromáždění.
Jakmile nastala přestávka, nasunuli jsme všechno na pódium.



Alice, přešťastná, že jsme dorazili, nás instruuje, kde se můžeme občerstvit a dává nám talíř se speciálním přídělem laskomin jen pro nás.



Zvučíme. Máme na to 2 hodiny, než skončí polední pauza a začne další blok. Stíháme to moc pěkně, takže se občerstvujeme a do čtyř hodin (kdy máme začít hrát) se rozprcháváme. „Buďte tu včas. Alice říkala, že se máme připravit, protože nás jen vyzvou a jdeme hrát....tak aby měli koho vyzvat,“ varuje nás Kája ještě než všichni zmizíme. Někdo jde domů, někdo na svačinu, někdo se jde jen projít.
Je něco před čtvrtou. V předsálí jsme z našeho týmu už všichni. Venku se šíleně rozpršelo a občas se zablýskne.
„Neměli bysme jít dovnitř? Ať není Alice neklidná, že tu nejsme?“ ptám se a všichni se souhlasně zvedají. Alice se na nás otočí a ulehčeně se usměje. Dosedneme, a snad během minuty slyšíme: „...a jak nejlépe zakončit toto setkání než chválou....máme zde připravenou skupinu...“

„To jsme my?“ ptám se trochu překvapeně. To už se soukáme ven z řady. „Já myslela, že začínáme další blok, ne, že ukončujeme tenhle...“ špitám cestou Kájovi. Rychle se stavíme na místa, kde jsme stáli při zvučení. Ó jé, Perla nemá připravené texty. Flexibilně ji přemisťujeme mezi Káju a Martina, aby se dívala k nim. Ještěže tu na zvukovce byl zástupný kytarista Fanda a všechno jí zapojil. Iva se pošupuje blíž ke mně, kde tvoříme druhou řadu. Ketka je vždy připravená a Popiho bicí, doufám, celý blok chval vydrží (při zvukovce mu totiž stále něco padalo a na zemi ležela i matka kdoví z čeho).

Zablýská se skrz skleněný strop a hrozivě zahřmí. „Hlavní kapelník už začal,“ vtipkuje Martin. A my už taky začínáme.
Kája slušně pozdraví a vyzve všechny, kdo chtějí, aby se připojili k nám. Texty chval totiž budou na plátně. (Meotar úžasně obsluhoval Martin&syn. Po prvních akordech už tušil, co bude za píseň...inu, sám je v krumlovské chvále a spoustu těch písní zná.)
Mnoho lidí odchází. Pro některé zřejmě skončil hlavní blok (protože už se nevrátili ani později), někteří se šli občerstvit a někteří zřejmě „nemusí“ tento druh hudby. V sále s námi zůstaly tři „sekce“. Jedna – posluchačů, kteří více méně přijímali naše vystoupení jako kulturu. Druhá – těch, kteří sice seděli, ale připojili se ke chvalám. Třetí – (jak jinak to nazvat) naše krevní skupina, ti s námi vystoupali do třetího nebe.



Jsme tu na návštěvě. Respektuji to. I když mám uvnitř pnutí propuknout v jazycích, zpívám jen česky nebo melodii.
Shodli jsme se, že to sice nebylo v takové lehkosti a svobodě jako doma, ale koneckonců jsme sem přišli sloužit – a vydali jsme ze sebe to nejlepší, co jsme mohli.
Alice je nadšená a prý jsou spokojení i další z vedení konference... „To proto, že nám fandíš,“ usmíváme se na ni. Ale i kdyby...Mojmír chtěl blok zakončit oslavou Pána a my jsme to především pro Pána taky dělali.

S rukama připravenýma obejmout se ke mně blíží sestra, která na začátku shromáždění hrála na housle židovské písně. „Ty jsi pořád tak mlaďonká, jako ve škole...“ říká mi Eva, když jí jdu v ústrety. Musím se tomu smát. Neviděly jsme se asi dvanáct – třináct let. „A tvůj manžel taky. Vy jste pořád tak mlaďonký.“ Vracím jí poklonu, protože mi připadá, jako bych ji viděla naposledy včera. Stále tak milá, rozesmátá, moudrá, něžná, se srdcem na dlani a pro pohlazení si nejde daleko. Vzpomínáme na své společné známé (z biblické školy) a je ohromně potěšená, že s mnohými máme stále kontakt. Kde bych se nadála, že se spolu setkáme v Církvi bratrské. „Moc krásně jste chválili.“
„Nebylo to moc nahlas nebo...?“ Evička mě ani nenechá domluvit.
„Ne, bylo to krásně jemné. Úplně se to sem hodilo. Nic nerušilo, ani bicí...“
Tak od téhle sestry mě to obzvlášť těší. Ona je taková přímá a přitom něžná duše, a věřím, že kdyby to bylo nepříjemné nebo hlučné, opatrně by mi naznačila, abychom to příště trochu přitlumili.
V sále je jako v sauně. Jdeme se trochu provětrat. Kája (jako vždy před hraním) skoro celý den nejedl, tak se jdeme trochu občerstvit. Paní Novotná, jen co nás zahlédne, nám snese snad i modré z nebe. (Předtím Kája stále odmítal a pouze pil studené nápoje, ale teď byl pro, že si něco dá a to po její tváři rozlévá blaženost.)

Čekáme na Michala, který nám po návratu z Krumlova (kam s Máťou jeli na setkání mládeže) znovu pomůže s odvozem nástrojů zpět do naší církve.
Jsme unavení, ale věříme, že jsme dnes odvedli to nejlepší, co jsme mohli. A zítra na to jdeme znovu.

7.6. 2009
Doma je doma. Sice nám tu chybí Zuzka a dnes i Iva, ale už při nastavování zvuku se cítím moc dobře.
Sál se plní. A plní. A plní...nakonec se dokonce přidávají židle.



Toto shromáždění je jakoby pokračováním konference České Budějovice pro Izrael (jakási obdoba Konference smíření, jen v menším), takže k nám přicházejí návštěvníci i z jiných sborů.
„Máme lidi šetřit? Nebo máme hrát jako vždycky?“ ptá se Kája Petra, když vidí kolik návštěvníků tu je. Neradi bysme je třeba urazili.
„Nešetři. Já to vysvětlím. Jsme tu doma, budeme tu hrát jako doma,“ říká Petr rozhodně. A opravdu. Na úvod varuje, že budeme hrát tak, jak jsme zvyklí a ať to s námi, prosím, vydrží.



Po prvních akordech sál zadul. Ano. Doslova zadul. Po včerejší zkušenosti, kdy opravdu jen poskrovnu lidí s námi chválilo, teď snad celý sál zpívá. Je to nádhera. Jde nám to úplně samo. Po první písni mám pocit, jakoby ten mocný společný zvuk, který sálem duje, vyzdvihl ze židlí ty, kdo ještě zůstali sedět.



No vážně. Sleduji celý sál a snad jediný člověk tu není, který by nezpíval. Wow. Tomu říkám jednota. :)
Když jsem slyšela, že u nás bude kázat Němec, trochu mě zamrazilo. Nemám nic proti Němcům, ale jejich řeč je mi poněkud nepříjemná. Už ve škole jsem se ji hrozně nerada učila a to ze dvou důvodů.

Prvním byla nepochopitelně dlouhá slovíčka. (Němci jsou mistři v sestavování několika slov v jedno, které sotva přečtete, natož se ho naučíte. No vezměte si třeba jedno z nejdelších „prý používaných“slov - Donaudampfschifffahrtskapitänwittwenversicherungsge-sellschaftshauptgebäudeseiteneingangstür - čeština na to potřebuje aspoň 11 samostatných slov :))) „Dveře bočního vchodu hlavní budovy pojišťovací společnosti vdov kapitánů dunajské paroplavby“.)

Mým druhým důvodem je nelibozvučnost tohoto jazyka. Němčina mi zní tvrdě, úderně, jen ne příjemně. Jak v šoku jsem byla, když Johannes promluvil. Pán asi udělal zázrak. :) . Všechny ty hrany uhladil, tvrdost obměkčil...nikdy jsem neslyšela tak „milou“ němčinu. :) A navíc... Johannes byl v podstatě stále vtipný a Mojmír tak nádherně tlumočil do češtiny, že jsem ani neměla čas se na nějakou němčinu soustředit. (Pokud se vám na nahrávce bude ona němčina zdát normálně tvrdá a úderná, pak vězte, že šlo o zázrak jen kvůli mně a pro tuto chvíli :))



Johannes se nám pokoušel vysvětlit, jak důležité je Boží slovo „přemílat, přežvykovat...“ Ve chvíli, kdy se zeptal, jestli máme Bible (a já se samozřejmostí zalovila v kabelce), mi mělo dojít, že Nový zákon je mi při kázání tohoto muže jaksi na nic. Jak důležité jest míti v takové chvíli po boku manžela s elektronickou Biblí, jenž vám dovolí nahlédnout. :)

„Otevřete si ji hned na začátku...“ říká Johannes. A zatímco my a Mojmír opravdu otevíráme Genesis, Johannes listuje kdesi ve Zjevení. Áhaaa. Tak ne, to není Zjevení, Johannes zřejmě používá trochu jinou Bibli než my – a německá to nebude.



Vysvětluje nám vztahy Hospodina k Izraeli (pusťte si záznam v sekci kázání) a říká. „U nás v Německu šetříme peníze. Vy tady šetříte lidi, jak jsem slyšel (dotýká se Petrova prohlášení před chválou)...nebudu vás šetřit,“ říká s úsměvem. A říká to česky. Zjišťujeme, že umí docela pěkně českou výslovnost (má za ženu Češku a spolu s pěti dětmi teď žijí v Izraeli). Mojmír je tudíž jaksi v nevýhodě, protože Johannes rozumí snad všemu, co přeloží. Pokud Mojmír přidá cokoli nad to, hned zbystří a upozorňuje: „Ale to jsem ještě neřek.“ Je to vážně legrace.
Mojmír je tak uvolněný a velmi vtipně reaguje na poznámky, které Johannes občas trousí. Víte, znám Mojmíra spíše jako distingovaného, úctyhodného gentlemana. Ale když vidím, jak si umí dělat legraci, s grácií přijímá roli ženicha s kyticí a přichází k Johannesovi coby nevěstě... otevírá se mi skutečně dosud nepoznaná (a velmi příjemná) stránka tohoto bratra. :)



Během kázání si uvědomuji, že stále ještě málo chápeme, že Bůh si začal nejprve se svým národem, než jsme my měli tu ohromnou příležitost být naroubováni. Že Bible je pro nás knihou života, ale pro Židy? Je to zápis jejich historie. To, co my čteme jako nějaký návod, radu, příběh...to oni chápou ještě v hlubších souvislostech.
Stále nemůžu zapomenout na příběh ženicha, který si přijde pro svou nevěstu. Nám se samozřejmě vybaví, že je to Ježíš, který si přijde pro církev....ale už nám moc nedochází souvislost s tou lampou a olejem. A proč nám jakože Ježíš jde připravit příbytek v domě svého Otce. Židé to chápou velmi dobře. Jsou to jejich zvyky.

Jen s jednou věcí se nemůžu tak úplně ztotožnit. Johannes říká, že Bůh nám nabízí kytici (jako ženich nevěstě) a my si z ní bereme jen okvětní lístek (byť ten nejkrásnější), který se jmenuje Ježíš.
Manžel mi říká, že Ježíš, spíš než okvětní lístek, je květinářů Král. Oba víme, co chtěl tím podobenstvím Johannes říct. Já to ale vidím tak, že Ježíš je ten Ženich, který nám zmíněnou kytici dává.

Končíme, jak jinak, chválou Pána.
Petr (společně s námi všemi) žehná kazateli i překladateli.



Po sbírce na práci ICEJ (která činila více než 4000,-) a modlitbě za potřebné, si vzal ještě slovo Václav Lamr. Přivezl své obrazy a toužil nám o nich podat konkrétní výklad.



Záznam tohoto shromáždění najdete v sekci „kázání“. Pro lepší dokreslení téměř vše zachytil objektivem objektivní Fanda.



- zdes -


Více fotografií si můžete prohlédnout zde >>>