Křesťanská církev Cesta života

Noříme se v Duchu svatém

21.10.10 se konalo speciální čtvrteční shromáždění věnované křtu v Duchu svatém.

Je za tři minuty sedm. Musíme končit naši hudební zkoušku, protože za chvíli tu začne čtvrteční setkání evangelistů.

Odcházím umýt džbánky a vidím, že si Vláďa chvíli povídá s Kájou. Vděčně přijímá Kájovu nabídku případné pomoci při zodpovězení otázek ohledně křtu v Duchu svatém, takže neodcházíme a sedáme si k ostatním do pravé části sálu.



Vláďa uvádí shromáždění a dává prostor Robertovi a jeho kytaře. Zplna hrdla chválíme, dokud se Vláďa nepostaví za kazatelnu.
Kázání o křtu je jednoduše smršť informací.







Každý si může vytáhnout co potřebuje a sledovat celé kázání v textu, který nám Vláďa rozdal.

(pro zvětšení klikni do obrázku)



A je to tu. Na tuhle chvíli jsem se těšila.
Křty vodou se u nás dle potřeby občas konají, ale křtu v Duchu svatém už jsem se docela dlouho neúčastnila.
Ten, kdo má zájem, se může posadit na židli. Vláďa prosí Káju, ať se k němu připojí, aby ho v modlitbách jakožto „starší“ podpořil. A Kája to velmi rád činí. Dvojici modlitebníků doplňuje Michal.
Lidé na židli se střídají. Očividně nikdo ji neopouští nedotčený. U Irenky mám skoro strach, aby se nesvezla k zemi v půli cesty ke své židli. :-)







A je to. Křest v Duchu svatém proběhl.
„Možná, že se v noci vzbudíš a začneš mluvit slova, která neznáš,“ vysvětluje na závěr Vláďa.
„Já vás chci jen povzbudit, že to závisí na vás. Na vašich ústech. Vy je musíte otevřít a začít mluvit. Nejdřív to možná půjde pomalu a ztuha, ale pak z vás budou prýštit ty zmíněné proudy živé vody...“ dodává Kája.
„To samé jsem chtěl také říct,“ doplňuje Robert. „Třeba budete mít jen jedno slovo, slabiku, nenechte se odradit, protože vaše hlava vám bude říkat, že jste se zbláznili...Nedejte na to.“

Mám dobrý pocit, že další lidé mohli zakusit, jak dobrý je Pán.
Nevím dosud, kolik z obdarovaných už svým novým jazykem promluvilo, ale při úterním setkání ZBK nám Irenka celá rozesmátá říkala: „Já to tolik chtěla. Trochu jsem záviděla Petře, která začala mluvit už na tom shromáždění, tak jsem ještě ten den večer chtěla říct: Pane... A tak jako jsem se zakoktala a najednou to šlo...už také mluvím.“

Poblahopřáli jsme Irence a věřím, že i ostatní svůj dar začnou brzy používat, pokud tak dosud nečiní.