Křesťanská církev Cesta života

Jednadvacítka na krku

Pokud snad někdo očekává propagaci miniaturního formátu novodobé Bible, pak vězte, že pod tímto názvem článku se skrývá zcela jiný obsah.

Dnes 7. listopadu si totiž církev Cesta života jižní Čechy připomněla výročí založení. Jak sám název zmiňuje, jde o výročí 21.
Víte, pro mě je to srdcová záležitost. Ráda si na tu dobu začátků občas vzpomenu.

Bylo jen několik minut před začátkem shromáždění. Když jsem se z pódia podívala na církev, uvědomila jsem si, kolik nových lidí tu sedí. Kolik nových bratrů a sester se připojilo k této veliké rodině, a možná vůbec netuší, jak se tahle církev narodila. Dnes je skvělá příležitost.

Po úvodní chvále Petr krátce shrnul historii Cesty života od jejích počátků v Prachaticích.





Přepadá mě nostalgie při zmínce o tom, jak jsme ještě jako „skoroděti“ tajně mizeli v pět ráno na modlitební. (Je pravda, že tahle naše malá brzoranní setkání zřejmě způsobila tehdejší růst církve.)
Našla jsem si rozhovor s jedním ze zakládajících členů z roku 2003.

(pro zvětšení klikni do obrázku)


Je až s podivem, jak nadčasový tento rozhovor je. I dnes, když můj manžel mluví o církvi, je cítit, jak mu hluboce vězí v srdci. Jak rád je součástí právě Cesty života. Ani jeden z nás si neumíme představit jiný „domov“.

Věřím tomu, že jakmile člověk najde svůj duchovní domov, pak se mu daleko snadněji žije, dýchá, pracuje... a slouží Pánu. Je úžasné se rozhlídnout kolem sebe a vidět všechny ty bližní, o které se můžeme opřít, když nám není do zpěvu. Ale se kterými se můžeme i rozdělit o svou radost z úspěchu.
Tolik darů, tolik potenciálu...to až se plně zužitkuje a projeví, to bude smršť. :-)

Petr často vypráví svůj příběh o svém nasazení do své první služby – vítač u dveří – a následném (neúmyslném) drcení rukou. Tenkrát to šlo skutečně ráz na ráz. Staneš-li se součástí církve, začni hledat své místo a než ho najdeš, pomáhej tam, kde je pomoc potřeba.
Vzpomínám si, byla jsem v církvi snad měsíc nebo dva a Dandy (další z trojky zakládajících členů) se mě zeptal, jestli vím, kde chci sloužit. Ještě jsem toho moc nevěděla a spíš se tak rozkoukávala. Sedávala jsem v zadní řadě, aby nikdo neviděl jak se mi po celou dobu chvály (a tenkrát se chválilo mnohem déle, než jsme zvyklí dnes) řinou z očí slzy.
Hltala jsem každé kazatelovo slovo, ať kázal Jindra, Kája nebo Dandy. Ztrácela jsem pojem o čase a nepřipadalo mi nijak divné, když se kázání protáhlo přes hodinu a půl.
„Můžeš sloužit ve chvále nebo v knižním obchodě,“ řekl mi Dandy a čekal na odpověď.
Hrklo ve mně. Já a zpívat ve chvále? Vždyť ji celou probrečím. A vůbec...Taková zodpovědnost? Nejblíž se ke chvále odvažuji tím, že jim zajišťuji pití. „Tak já bych prodávala ty knížky,“ vypadlo ze mě. A tak jsem si ke službě zajišťování pití kazateli a chvále a přípravě Večeře Páně přivzala i zodpovědnost za prodej literatury. (Víte, ona služba zajišťování pití nebyla vůbec nudná. Dodnes vidím výraz v překvapené tváři pastora Jindry, když na kazatelně uviděl můj a Kájův experiment zvaný „Modrá květina“.)
Ve skutečnosti jsem asi do půl roku zakotvila v týmu chvály. Už jsem ji neprobrečela, ale vnitřně se mě tahle služba dotýká dodnes.

Z toho plyne, že Pán si tě nakonec dosadí tam, kde tě chce mít, jen když budeš chtít Mu začít sloužit.

Určitě si poslechněte kázání Petra Petráška, které vám dokreslí celý ten obrázek historie naší církve.

Po společné Večeři Páně nám Petr představil nového staršího církve.
Stávající starší - Kája i Jarda - jsou už léta vytrvalými pilíři této církve v časech dobrých i zlých. Vždycky se o ni starali s láskou a nasazením, přestože mají běžné zaměstnání, rodinu, zájmy (prostě zcela běžní lidé jako ty a já). Oba dobře znám, jsou to veselé kopy a pro vtip nejdou daleko v tom nejlepším slova smyslu. Přesto, ve vší vážnosti... Díky moudrosti i léty nabytým zkušenostem, ale hlavně jejich vztahu k Bohu a Jeho církvi, mám pocit jisté stability. Ať už něco „fungovalo“ nebo ne, vždycky jsem věděla, že tu jsou, stojí za církví a pastorem. A to je (aspoň pro mě) velmi důležité.
Před nějakou dobou tuto dvojici doplnil Fanda. I on vychází z těch úžasných začátků církve. I na jeho životě je cítit ona „vůně“ povolání, kterou Cesta života jižní Čechy od počátku nese.
A dnes nám Petr představil Michala, jakožto nového staršího církve. Víte, ve skutečnosti on tuto funkci (byť bez oficiálního pojmenování) naplňuje už dávno, takže v ní rozhodně není žádným nováčkem.
S radostí jsme přijali krumlovskou zprávu o oficiálním návratu Jozefa do staršovstva. Kdo ho aspoň trochu znáte, sdílíte tuto radost s námi. My jsme si jeho vliv pojmenovali "klidná síla". Nemluví často, ale když už promluví, cítíte v tom tu tolik potřebnou moudrost a rozvahu.
Možná, že starší sboru nejsou tolik vidět (někdy je vidíme za kazatelnou), ale věřím, že jejich přítomnost je neodmyslitelná. Jen oni sami vám můžou říct, jaké to je nést tíhu zodpovědnosti za místní církev spolu s Petrem.





„A nyní se jako starší církve chceme jednou za čtrnáct dní scházet,“ slíbil Petr po společné modlitbě. K tomu můžu říct jen Halelůja!
Mimo to se chystají i pravidelná setkání vedoucích, což bude zavlažením všech duší, které po těchto setkáních už tak dlouho touží.

Po ukončení shromáždění bylo připraveno malé pohoštění a posezení. Ráda se dívám na ty skupinky debatujících. Je tak málo příležitostí sejít se v tomto hojném počtu a jen tak si popovídat.

Zamykáme církev a odcházíme. V autě (kde se s Michalem a Máťou vezeme) najednou Kája říká: „Slyšel jsem teď kázání Dandyho...,“ a spokojeně konstatuje, že se od svého prvotního přesvědčení dodnes neuchýlil a stále káže jasně, čistě a bez jinotajů. Církev je v jeho slovech stále církev, kázání není přednáška, ale stále kázání. A to potěšilo i mě. Mám ten pocit, že „punc“, který jsme na začátku dostali, se hned tak odstranit nedá.