Křesťanská církev Cesta života

Začalo to míčem...

Během sobotní akce Global Outreach Day, která probíhala 2.června, jsme prožily neuvěřitelné svědectví. Protože z našeho evangelizačního týmu zbyly jen dvě - Evča a já, rozhodly jsme se, že budem chodit v ulicích a modlit se, kam nás Pán pošle.

Vyrazily jsme o dvě hodiny dřív, než bylo domluveno. Na každé křižovatce nám Bůh udával směr. Pak nás Bůh vedl k jedné Indické restauraci. Během cesty jsme u jedné školy narazily na hlouček Romských dětí, které hrály fotbal. Napadla mě taková myšlenka, kterou jsem vyslovila nahlas: "To by bylo vtipný, kdyby ten míč přístál u nás, co?" A ve vteřině se to stalo! Jejich míč mířil k nám. Odkopla jsem ho a děti pokračovaly ve hře, aniž by si nás všimly. Byla jsem v šoku. Bůh odpověděl tak rychle! Bylo to pro nás jako slovo od Boha: "Dnes jsem s vámi."

Před Indickou restaurací jsme se modlily a pak jsem řekla: "Nepůjdem dovnitř?" Eva odpověděla: "Bála jsem se, že to řekneš." A tak jsme vešly dovnitř. Objednaly si čas a potichu jsme se modlily. Po chvíli jsem dostala slovo od Boha, že je v restauraci kluk, který tam pracuje. Podle toho, jak mi ho Bůh ukázal vypadal jako Ind nebo Tibeťan. Myslela jsem, že mu máme říct o Ježíši, ale modlily jsme se dál. Během 15-20 minut prošel kolem nás z restaurace ven. Vypadal jako Tibeťan a jeho uši a hlava byly obvázáné obvazem. Pak jsem to už nemohla vydržet a šla jsem se zeptat paní, která nás obsluhovala. Dozvěděla jsem se, že měl nehodu při které přišel o půlku uší a lékaři mu museli udělat plastickou operaci.

Podařilo se mi paní rozpovídat a tak jsem se dozvěděla, že nejsou z Indie ani z Tibetu, ale z Nepálu a že zná jednu českou misionářku, která v Nepálu pracuje a se kterou se znám taky. Byl to skvělý rozhovor. Slíbily jsme jí, že je zase přijdem navštívit.

Chceme jim vzít evangelizační literaturu v jejich jazyce, protože paní neuměla moc česky ani anglicky a tak jsme se dorozumívaly trochu složitě, ale z našeho rozhovoru byla velmi potěšená.
Potom nás Bůh vedl k jednomu baru. Potřebovala jsem navštívit toaletu a tak jsme se domluvily, že Evča na mě vevnitř zatím počká a bude se modlit. Od majitele jsme se pozděli dozvěděli, že je to bar který se právě nově otevírá. Mimochodem, nebyla tam ani noha Prý se tu budou pořádat Haus párty a Techno párty.

Alespoň jsme se hned dozvěděly, proč jsme se tu měly modlit.
Naše cesta končila u hotelu, kde jsme si sedly u silnice na zídku a ptaly se: "Tak kam teď Tatínku?" Eva ukázala přes silnici: "Tamhle je herna." Jak to řekla, věděly jsme, že tam máme jít. Bůh mi během chvilky ukázal obraz mladíka, který je u baru a potřebuje pomoct. Myslela jsem, že je to barman. Vyrazily jsme. Před dveřmi herny jsme se zastavily, protože jsme cítily veliké zlo.

Několikrát jsme proto budovu obešly a modlily se. Když jsme konečně vešly, bylo to hrozné - naprostá vláda temnoty. Cítily jsme Satanovu moc, ale nebály jsme se. U baru nebyl žádný barman, jen barmanka, co si povídala s nějakým klukem a kolem jen hrska lidí. Tak jsme se otočily k odchodu ale ještě jsem se zeptala: "Bože, kde je ten kluk?"
Bůh mi odpověděl: "Je to ten kluk u baru." Podívaly jsme se na něj. Seděl tam nad pivem a s barmankou vedli velmi nějaký nepříjemný rozhovor. Nebyla tedy vhodná příležitost s ním mluvit. Rozhodly jsme se, že na něj počkáme venku u dveří a modlily jsme se a modlily a modlily. Satan nás provokoval: "Vzdejte to, vzdejte to! Nemá to cenu. Je to zbytečný!
Jste tady jak dva šašci. Vždyž je to trapný!"

Ale my jsme to nevzdaly, i když nás to obě napadlo, ale modlily jsme se a bojovaly asi půl hodiny. Během té doby, což byl velmi pozoruhodný jev, opustilo hernu spoustu mladíků, kteří byli zašití pravděpodobně někde vzadu u herních automatů, což jsme vůbec nevěděly. Nakonec náš kluk vyšel ze dveří také a než nám to došlo, už byl o pěkný kus dál. Rozeběhla jsem se za ním a chtěla jsem mu dát knížečku svědectví různých lidí, kteří se setkali s Ježíšem. Kouřil, byl celej ubrečenej a zabručel, "že to nechce, že na takový věci nemá teď náladu, protože řeší úplně něco jinýho." A tak povídám: "Víš, já jsme to nevěděla, ale v týhle knížce je tvůj příběh." Zastavil se a vypadal dost překvapeně."Ty jsi mě sledovala?" "Ne", zakroutila jsem hlavou. "Ty o mě něco víš?"
Zase jsem zakroutila hlavou. "Ty víš co řešim?" "Ne." "Tak jak o tom víš?" divil se. "To ví jenom Bůh a ty." řekla jsem mu.
Vzal si knížečku a nevěřícně zakroutil hlavou: "Tebe mi poslalo samo nebe". Pak se vrátil zpátky ke dveřím, protože na něj volala barmanka z herny a pak jsme jen viděly, jak odchází opačným směrem od nás.

Po této události na nás lehlo modlitební břemeno a tak jsme se ještě v ústranní chvíli modlily. Já za kluka a Evča za barmanku. Během celého odpoledne jsme zakusily velikou Boží přítomnost a vedení a byla to pro nás obrovská zkušenost.

- Vaše Verča a Evča -