Křesťanská církev Cesta života

Slovenský trojboj VI. (očima nováčka)

Někdy v dubnu mi v emailové schránce přistála pozvánka na Slovenský trojboj. Nejdřív mi nebylo moc jasné, o co jde, protože o lezení po horách moc nevím a první část tvořily jen fotografie horských štítů. Jak jsem ale četla dál, mé nadšení rostlo. Nejvíc mě zaujalo: „Co čekat? Nejspíš budeme každý den chodit po horách, které jsou na pozvánce vyfoceny. Podstatná věc je počasí, za to se modlete. Ať nepadají trakaře. …….Věřím, že budeme chodit hlavně pohromadě a společně si to užijeme. Nebojte se. Respektujeme, když chce být někdo sám, jít kus trasy jen sám se sebou a se svým Stvořitelem. Bez lidí, bez reklam, bez internetu, bez povinností ..... jen ty a hory a tvůj život. Pak se zas pohromadě někde splašíme a zasmějeme se. Tak nějak zhruba asi......”

To už jsem si říkala: “To chci! Kdo to pořádá a jak se tam dostanu?” Odpověď na první otázku jsem zjistila záhy – na konci pozvánky. Robert Jakš? Ale to je přece muzikant….on také leze po horách?
Jak se tam dostat – to už bylo horší. Když jsem se Roberta zeptala, jestli můžu jet, vypadal dost překvapeně a podrobil mě “prověrce fyzické zdatnosti”. Tedy ne, že bych před ním musela dělat sklapovačky, ale musela jsem popsat, jak na tom fyzicky jsem. Po odpovědi “Tak pojeď, ono to nějak dopadne” jsem usoudila, že nic moc, takže jsem následující dva měsíce zasvětila klikům, lehsedům, jízdě na kole a občasnému běhání.

Po shánění nezbytného vybavení a zajištění hlídání pro děti přišel den odjezdu. Statečně jsem vstala ve 4:25 a v 5:00 přešlapovala na vidovské autobusové zastávce. Postupně jsme do sborového tranzitu posbírali téměř celou výpravu a dobrodružství mohlo začít .
Výprava se sestávala z Cesty života z Káji Čapka, Evy a Marie Prüherových, Pavla Voříška, Roberta Jakše, Jaromíra a Zuzky Klimešových (kteří vyjeli o něco později vlastním autem) a mě (Andrea Haines). S námi v tranzitu jela ještě Hanka Kalná a Pavel Němeček od katolíků a v Liptovském Milkuláši jsme nabrali Davida Knížka, původně krumlováka, který nyní žije v Praze.

Den první – horký a těžký

Cesta na Slovensko i přes teploty vyšší než 30 stupňů proběhla hladce. V autě jsme si vesele povídali, někteří pospávali a já jsem byla lehce nervózní, protože jsem pořád nevěděla, co mě vlastně čeká.

Na lámání chleba došlo kolem 13:00, když jsme zaparkovali v jakési malé vísce pod jakýmsi kopcem v Malé Fatře. V opuštěné autobusové zastávce jsme se postupně převlekli, natáhli pohory a v největším žáru se vydali na vrchol. Čekalo nás převýšení asi 1000m.

Začátek byl krušný. Slunce pražilo, hned na prvním rozcestí jsme špatně odbočili a museli se vracet vysokou travou….. ale nevzdali jsme se a dorazili do sedla. Tam se výprava rozdělila na dvě části – Kája, Hanka a Pavel N. vylezli na impozantní Rozsutec, zbytek na travnatější, byť asi stejně náročný Stoh. Po zdolání vrcholů se celková nálada zvedla a po cestě dolů se vedly teologické debaty a velké diskuze o Bibli kralické a pod. Když se mě téměř dole u auta Kája po několikáté ptal, jestli chápu, o čem mluví, musela jsem přiznat, že už ne. Měla jsem dost, bylo mi horko a mozek už „nebral“.

Po lehkém osvěžení v potůčku jsme pokračovali v cestě do Liptovského Mikuláše, a aby toho sportu nebylo málo, zaplavali jsme si ještě cestou v Liptovské Maře, která byla krásně čistá a překvapivě docela teplá. Asi ve 21:30 jsme konečně dorazili do penzionu, uvařili, povlékli postele a padli do nich.





Den druhý – proměnlivý

Druhý den pro mě zněl lehce děsivě. Ráno pršelo a vedly se diskuze o tom, zda se vydat na Baranec či Rysy. Na Rysech by to prý mohlo klouzat…. Jsa vybavena mírně zveličenými informacemi od svých kolegů z práce, že tam, kde jsou řetězy na přidržování (což na Rysech jsou) je to nebezpečné a lidé se často zřítí, mi moc do zpěvu nebylo. Po modlitbách se rozhodlo, že na Rysy pojedeme, protože ve Vysokých Tatrách by mohlo být počasí jiné. A Bůh nám požehnal, když jsme tam dorazili, už opravdu nepršelo a bylo docela hezky.

Vůdce Robert se rozhodl zopakovat svou taktiku z předešlého dne, i přesto, že jsme díky ní zabloudili. Zase mávl kamsi rukou a řekl: „Jděte napřed, tudy, po červené, Kája to tam zná.“ No, tak jsme poslušně šli a zase jsme zabloudili a obešli si tak Štrbské pleso.

Pak jsme se měli sejít u jakési chaty, která ale z hlavní cesty nebyla vidět, takže tam Robert marně čekal s Hankou a Pavlem N., zatímco zbytek pokračoval dál, protože „ta chata už přece musí být někde za rohem“. Když jsme došli na další rozcestí, kde stálo „Chata pod Rysy 2 hod“, rozdělili jsme se na tři části. Jaromír se Zuzkou se odpojili a rozhodli se zdolat Koprovský štít. Maruška, Eva a Pavel V. se vydali na Rysy napřed, já s Davidem a Kájou jsme na rozcestí poobědvali a počkali na “opozdilce”, kteří obědvali u předešlé chaty a vydali se na vrchol společně s nimi.

Výstup byl úžasný, ale poměrně náročný zážitek. Nejenže už jsme v tu dobu měli v nohách několik dlouhých kilometrů po Tatranské magistrále, ale vrchol se pořád nechtěl ukázat. Impozantně se jich kolem nás tyčilo několik, ale ten náš byl pořád „ještě o kousek dál“. Čekaly nás nejdřív “serpentýny” mezi sněhovými poli, pak strmější skály, na které jsme se drápali s pomocí oněch řetězů a pak příkrý výstup po zasněženém svahu. A to jsme se teprve dostali do sedla!

Naštěstí tam stála “Chata pod Rysy”, kde se to ti rozumnější z nás rozhodli zapíchnout. Tři stateční (Kája, Pavel N. a Hanka) se vydali na vrchol, Maruška, Eva a Pavel V. vyrazili na zpáteční cestu a zbytek se uchýlil do chaty na “kulinářský zážitek”, jak to nazval David – tedy medovinu, horkou čokoládu, čaj a pivo. Poté, co se spustil prudký liják, jsem byla ráda, že jsem v této skupině. Všichni ostatní promokli na kůži. Zvlášť Zuzka s Jaromírem si na Koprovském štítu užili i kroupy, ale vrátili se šťastní a Jaromír i se svým pověstným „širokým úsměvem“.

Cesta dolů byl také zážitek. Část zasněženého svahu jsem sjela po zadku, pak jsem se křečovitě držela řetězů, když vtom zahřmělo a David pronesl hypotézu, že by do nich mohl uhodit blesk. Vždy, když jsme šli po sněhu,vysvitlo sluníčko, takže jsme žertovali, že je to jak v Itálii. Když jsme pak konečně dorazili zpět na Tatranskou magistrálu, což byla ještě docela štreka k autu, znovu jsem po dlouhé době zažila, co to je „mít endorfíny“. To se všemu smějete jako blázen, většinou už ani nevíte co mluvíte a nějak ze setrvačnosti hýbete nohama.

Koupání jsme ten den vzdali, myslím, že jsme všichni byli rádi, že se můžeme doma usušit, najíst a zapadnout do peřin.









Den třetí – krásný

Třetí den jsme se vydali do Západních Tater. Počasí ze začátku nebylo zase nic moc, trochu poprchávalo, ale odradit jsme se nenechali. Trošičku nás znepokojovaly jen výstražné cedule hlásající cosi o medvědech a jak se chovat v případě, že nějakého potkáme.

První část cesty byla poměrně lehká – ani ne moc do kopce. Většina z nás po předchozích dnech už pociťovala trochu únavu a přijala to s povděkem. Ne však Kája. Odpojil se a vydal se na příkrý „Otrhanec“ a vylezl na něj tak rychle, že ubral půl hodiny z času uvedeného na ukazateli. Pak putoval po hřebenech a sešel se s námi na Klínu, odkud s Pavlem V. odběhli dolů napřed, protože už byli po obědě.

Naše cesta vedla poměrně dlouho kolem krásného horského potoka. Když jsme zastavili, musela jsem u něj pořád stát a zpívat si. Nejdřív česky a pak v jazycích. Byl to takový chválící den, vše, co jsem viděla, mě k tomu inspirovalo. Chvíli jsem šla sama a užívala si to, pak jsem se připojila k Hance a Pavlovi a zpívali jsme trochu spolu.

To už jsme vyšli z lesa a dostali se mezi hory. Pršet také přestalo, občas i vysvitlo slunko a otevřely se nám krásné výhledy. To už se mi chtělo i brečet z toho, jak je to všechno krásné. S Hankou a Pavlem jsme potom na jednom podobném místě při sestupu zapěli latinský kánon „Magnificat, magnificat, magnificat anima mea dominum“ – to myslím přesně vystihovalo atmosféru.

Po obědě v opuštěné salaši jsme putovali dále. Robert nám moudře neřekl, co nás čeká. Travnatý příkrý svah se zdál nekonečný. Nikdo nemluvil, všechna síla byla potřebná na pravidelné dýchání a překonání bolesti z puchýřů či ve svalech. Jen Pavel Voříšek si do sluchátek pustil kázání a vyšplhal se nahoru jako kamzík.

Robert několikrát opakoval „Tady se oddělují zrna od plev“. „A co když jsem pleva, co se mnou bude?“ říkala jsem si, ale pak se rozhodla na to nemyslet. Prostě jsem se soustředila na každý krok, nedívala se ani nahoru, ani dolů (jen když vysvitlo slunko a někdo volal „Hele, teď je něco vidět“ jsem se rozhlédla po té kráse). A nakonec jsme to dokázali – vylezli jsme na vrchol! Výhled sice nebyl nic moc, jelikož bylo zataženo, ale zase se nám podařilo naobědvat se v mraku, což se také každému nepoštěstí. Jak poznamenala Eva – „někdo obědvá v Interkontinentálu, někdo v mraku.“

Sestup byl snad ještě krásnější, protože většinou už svítilo slunce a kolem nás byla opravdu úchvatná příroda. Nejdřív jsme si ještě zvládali povídat poměrně na „úrovni“, ale zpátky v lese se opět přihlásily „endorfíni“ a šlo to s námi z kopce. Jako ukázku uvedu jen Davidův vtip: „Farář a rabín si koupí společné auto, aby mohli dojíždět na bohoslužby, protože jeden je má v sobotu a druhý v neděli. Jednou se rabín dívá z okna a vidí, jak farář kropí auto vodou. Vyběhne ven a ptá se “Co to děláš?“ „Ale co by, křest, aby auto bylo požehnané a dobře jezdilo“. Rabín odběhne, vrátí se s pilkou na železo a hbitě uřízne výfuk. „A co děláš ty?“ zeptá se farář. „Ale, obřízka...“













Den čtvrtý – divokou roklinou

Čtvrtý den jsme odhlasovali výlet do Slovenského ráje. Kája opět podlehl volání divočiny a vydal se místo toho sám na Baranec. Jaromír podlehl volání ještě divočejšímu, ale to by vydalo na samostatný článek, takže se ho můžete zeptat osobně.

Zbytek se tedy po asi hodinové cestě vylodil na parkovišti a vyšli jsme na Tomašovský výhled. První dojem byl po Západních Tatrách lehce komerční a někteří z nás neměli daleko ke zklamání.... Pak jsme ale došli do „divoké rokliny“. Většinou vedla kolem potoka, byla několik metrů široká a plná popadaných klád a různě velkých balvanů. Tam, kde se nedalo projít po zemi, byly instalované dřevěné „žebříkové cestičky“, které, jak několik z nás zjistilo na vlastní kůži, byly dost kluzké.

Pak jsme začali opět stoupat. Tentokrát však ne po horských úbočích, ale po železných žebřících, které se někdy opíraly o skálu, ale někdy od ní byly třeba i metr daleko..... Na prvním z nich jsem začínala trochu panikařit, co když mi ujede noha nebo se pustím, ale rozehnala jsem to zpěvem. Někde byly také železné „sušáky na prádlo“, k těm jsem měla ještě menší důvěru, ale unesly nás všechny.

Celkově to bylo zase krásné, ale úplně jinak, než předchozí dny. Celá ta rozmanitost všech našich výletů mi připomněla verše z Efezským 3: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.” Docela dobře jsem v tu chvíli chápala, co je šířka, délka, výška i hloubka.

Konec jsme opět zvládali silou vůle a s pomocí endorfínů. Ale k autu jsme došli. Dokonce Zuzka, která už téměř nemohla, nás nakonec předešla a dokázala všem, že poslední budou první!

Po cestě jsme zastavili u jakési oplocené zatopené snad pískárny a někteří se vykoupali. Pak ještě nákup v Tescu a od plánovaného grilování u penzionu jsme nakonec upustili, jelikož jsme dorazili až kolem 22:00.











Den pátý – poslední a nostalgický

V neděli jsme navštívili po cestě domů křesťanský sbor Milosť. Chvála i slovo byly skvělé, ale kolem 13:00 už ani štípání se do paží nezabíralo, abych neusínala a jelikož jsme na tom byli všichni podobně rozhodli jsme se, že vyrazíme na cestu domů. V autě bylo trošku melancholické ticho, které pak Robert nahradil svým koncertem gospelů. Sice jsme museli čekat až na poslední den, ale dočkali jsme se!

Pak nás ještě potkala zácpa na dálnici. Čekání jsme si ukrátili házenou šiškou a protahováním, což pobavilo znuděné pasažéry v autě s německou značkou. Asi po půl hodině se Maruška rozhodla odskočit si do lesa a v tom se celá kolona začala znovu sunout dopředu. Takže si poslední den obohatila o zážitek přebíhání pravého jízdního pruhu a naskakování do téměř rozjíždějícího se tranzitu.

Podle Robertových propočtů většina z nás ušla téměř 65km a vylezla a slezla převýšení 4380 metrů. (U Káji to bylo výrazně víc a o Jaromírovi se možná dočtete někdy příště).

Kromě té úžasné přírody a uvolňující fyzické námahy, kterou jsem si užila, mě na horách hodně oslovovaly paralely s naším životem. Věřím, že kdyby podobnou reportáž napsal jiný člen výpravy, byla by třeba o něčem jiném, ale přitom by byla stejně pravdivá. Protože sice všichni jdeme podobnou cestou, ale každý ji prožíváme jinak.



Každý z nás musel zabojovat někde jinde, někde se mu šlo snáz a někde třeba špatně šlápl…. Někdy už možná každý krok bolel, ale díky povzbuzení od ostatních a silou vůle šel dál…. A odměnou nám pak bylo stanout na vrcholu. Připomnělo mi to verš z Abakuka 3,19: “Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat.“

A tak doufám, že všichni, kdo jsme na horách byli, jsme prožili určité obnovení a měli čas na to užít si společenství, ale také být sami se sebou a s Bohem, jak psal Robert v pozvánce. A že tím, že jsme překonali fyzické překážky, jsme se posílili i na duchu a upevnili v sobě naději, že s Bohem můžeme překonat všechno.

- Andrea Haines -