Křesťanská církev Cesta života

Bůh říká: „Já počkám“

To, co vám chci napsat, je vážná věc. Zdá se nepatrná v těch mocných otázkách víry a Boží moci, které řešíme, ale mě Bůh vyučil o své důležitosti a pořadí věcí.

Před koncem roku jsem jednomu bratrovi slíbil (ani ne slíbil, prostě jen řekl), že něco udělám. Měli jsme dořešit určitou záležitost,
o které nyní není potřeba abych se konkrétně zmiňoval. Jelikož však pro mě byla tato záležitost silně nepříjemná a frustrující,
odložil jsem jí. Řekl jsem si: „po Novém roce“... Pak jsem to natáhl ještě o týden - „než se po volnu a v novém roce vše zaběhne...“
Pak o další, ...potom ... Naprosto se mi do toho nechtělo. Dál jsem to odkládal.

Nacházel jsem tolik „oprávněných“ výmluv proč to nejde, proč je nutné to odložit na zítra, na další týden .... Kdo z vás ví, o čem mluvím?
Měl jsem tolik důležitých věcí, tolikrát jsem si „nevzpomněl“ a když, tak v čas, kdy to „skutečně“ nešlo ... Problém byl ve skutečnosti jen jeden. Můj postoj − nechuť, strach, neochota ... Trvalo to 4 měsíce!
Asi po jednom měsíci jsem si začal uvědomovat, že se něco děje. Můj duchovní život se stával jaksi slabým, suchým, vlažným.

Scházela mi živost a Boží přítomnost, na jakou jsem byl z posledních časů zvyklý. Přitom jsem nenacházel sílu se k Bohu prodrat.
Tento stav se stále zhoršoval. V Božím království vše začíná duchovními věcmi, následují duševní a končí to tělesnými.

K špatnému duchovnímu stavu se začal přidávat i zhoršující se stav duševní. Začal jsem být nervózní, podrážděný, nic se mi nechtělo
... zeptejte se mé ženy. Nejhorší na tomto stavu bylo, že jsem si to uvědomoval, ale ne natolik, aby mě to vyburcovalo k akci; nebo spíš jsem nenalézal sílu. Zapadal jsem do stále větší temnoty a nicoty.

Možná si myslíte: „to muselo být cosi strašného, něco zásadního“. Ubezpečuji vás, že všeobecně to byla věc malého významu. Tak
proč to vše???
Řešení je v tom, že pro toho bratra to bylo podstatné! A já to věděl! Věděl jsem, že on na těchto věcech lpí a jsou pro něj zásadní a já je nechtěl řešit.

Bůh je dobrý a milosrdný. Po třech a půl měsíci prohlubujícího se temna v mém životě začal jednat (ne, že by Bůh se mnou celou tu
dobu nebyl, to se říci nedá, ale byl mi jaksi „daleko“). Začal jsem v duchu vidět, kde je problém.

Pak přišla Boží řeč: „A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se se svým odpůrcem rychle,
dokud jsi s ním na cestě, aby te tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. Amen, říkám ti: Rozhodně
odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“ Mt. 5:23−26

Kolikrát jsem tyto verše četl, kolikrát jsem je vyučoval! Jasně se zde říká, že Bůh nebude přijímat naše dary (v. 23−24), vše co pokládáme na oltář, pokud naše vztahy s bratry a sestrami nebudou dořešené. Rozumíte? Máme odložit svůj dar Bohu, své přicházení k Němu a jít vyřešit porušený vztah s bratrem. Bůh říká: „Já počkám“!!! A bude čekat až do té doby, než to dáš do pořádku!

A na mě Bůh čekal. Čekal, až to vyřeším. Čekal na mě. Věděl jsem, že jsem Jeho syn, že mě miluje, ale byl jsem vedle! Čekal až vyřeším s bratrem to, co jsem slíbil. Skryl svou tvář přede mnou. Až nyní si uvědomuji, jak strašný to byl čas.

Přemýšlím nyní o tom, co musel prožít Ježíš, když ho na kříži kvůli hříchu světa, jež nesl, opustil Otec. Strašný čas pro Krista, ale i pro mne. Dále si všimněme, že verš 23 neříká nic o tom, že bychom my měli mít něco proti nějakému bratrovi. Takovou věc zde Bůh neřeší. Řeší už to, že dáme podnět k tomu, aby měl jiný bratr či sestra něco proti nám!

Kazatel Wolfhard Margies říká: „když se pohádáš se svou ženou, jdi a omluv se za 10% své viny“. A věřme, že těch 10% se vždy najde! A já to dál odkládal. Verše 25 a 26 nahánějí bázeň: „Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení.  Amen, říkám ti: Rozhodně odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“

Dohodni se rychle − je nějaký, krátký čas, kdy máš možnost to dát do pořádku a než se začnou dít věci. Jen do té doby, než jsme vydáni soudci. Přelíčení je rychlé, pak jsme vydáni zřízenci a vsazeni do vězení.



To byl přesně můj stav. Vězení, samota, temná malá kobka, žádný pohyb, žádný život, žádné slunce, žádný výhled na nebe. Žádné nebe! Hrozný čas.

Nemylme se. Bible zde nemluví o trestu pro nevěřící, mluví zde o bratrech. Právě věřící budou uvězněni, pokud nebudou řešit své
vzájemné vztahy. Po třech a půl měsíci první návštěva. Boží syn se svým Slovem. Moje oči se otevřely a s nimi i dveře vězení. Ale byl jsem si jist, že jen pro jednu věc: dořešit to, co už jsem měl dořešit dávno! Dostal jsem šanci.

Chvála Bohu jsem po takové době nápravy nezaváhal. Z vězení, kam nás Bůh uvrhne (je to Bůh, ne ďábel, Bůh je Soudce, ďábel je jen žalobce) je cesta ven jen skrze nápravu všech věcí, skrze navrácení i toho posledního haléře.
U Boha si to „neodsedíš“, musíš to napravit, dát do pořádku. Nyní, když jsem vše dořešil, stoupám zpět do Boží sladké přítomnosti, jiný, víc zlomený, víc vděčný. Bůh je tak dobrý, že „Víme pak, že těm, kteří milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému“. I ty zlé. Bůh je dobrý. To jen naše srdce potřebuje nápravu.

„Ještě jste se v boji proti hříchu nevzepřeli až do krve a zapomněli jste na povzbuzení, které k vám promlouvá jako k synům: "Synu můj, nepohrdej Pánovou výchovou, a neklesej na duši, když tě kárá. Vždyť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna. Podstupujete−li výchovu, Bůh s vámi jedná jako se syny. Vždyť kterého syna otec nevychovává? Jestliže jste však bez výchovy, jíž se dostává všem, pak jste levobočci, a ne synové. Žid.12:4




Náš život začíná a končí u Boha. On nás miluje, ale také vychovává. Tak jako každý otec. Občas zapomeneme, Bůh náš Otec je
také Soudce. Spravedlivý soudce, spravedlivý ke všem i ke svým dětem. Čas od času musíme projít nápravou, to tehdy, když si nedáme říci po dobrém. V těch situacích si občas zoufáme, občas svazujeme ďábla, někdy jdeme tvrdohlavě dál. Ale může to být naše srdce, kde je problém a co musí být řešeno.

Žehnám vám a přeji, ať je těch situací jen tolik, kolik je nezbytně nutno pro vaši (i mou) nápravu. Váš v Kristu Jirka Lux

(červen 2004)