Křesťanská církev Cesta života

Verča v Rumunsku

Znovu jsem nastoupila do letní školy pro pracovníky s dětmi v rumunském Sibiu. Tato škola trvá 3 měsíce. První měsíc a půl jsem již absolvovala v loňském roce a teď jsem nastoupila na druhou část, abych školu mohla dokončit. Tato druhá polovina vyučování je zaměřena na vedení druhých ke službě dětem a moc mě to baví. Dokonce i úkoly zvládám snadněji, než v loňském roce, takže děkuji, že na mě tak myslíte na modlitbách, opravdu to funguje :-)
Z Česka je zde 5 studendů včetně mě. V celé třídě je asi 30 studentů z dalších zemí: ze Slovenska, z Moldavska, Albánie, Srbska, Bosny, Kosova, Slovinska, Rumunka...Všichni jsou to pracovníci, kteří jsou zapojeni do služby dětem, většinou nevěřícím dětem.





Se studenty se každý týden střídáme ve vedení krátkého zamyšlení z 2.listu Timoteovi. Jde o takové mini studentské bohoslužby, které trvají asi 30 minut. Jedna část je věnována kázání z Božího slova a druhá část je věnována modlitbám za národy z celého světa.

A tady začíná moje svědectví pro povzbuzení, jak byly vaše modlitby vyslyšeny ohledně toho, aby si mě Bůh používal, kdekoliv budu :-)
Když jsem si připravovala kázání, nevěděla jsem, jak to dopadne, protože mi příprava v tom děsném vedru moc nešla (v noci je tu na pokojích asi 30°C). Nakonec jsem něco dala dohromady, ale cítila jsem neklid. Myslela jsem si, že mám připraveno něco, co Bůh ale předat nechce. Šla jsem se ho na to zeptat, zda je to v pořádku. Dostala jsem odpověď: Nech to, co sis připravila. Už to neměň. Naplnil mě pokoj. 

Když jsem později kázala, dostala jsem se do bodu, kdy jsem skončila první část a přemýšlela, zda mám říct i tu druhou. Zaváhala jsem a nakonec jsem se do toho pustila. Když jsem skončila, nebylo mi z toho moc dobře. A když jsem později přecházela na večeři z jedné budovy do druhé, přicupitala ke mě jedna studentka z Moldavska a tiše špitla, že je vděčná za to slovo, že k ní Bůh promluvil. Byla velmi smutná a vypadalo to, že před tím i plakala. Bůh se ale dotkl jejího srdce. Musela jsem se usmát. Před kázáním jsem jí totiž požádala, zda by se za kázání pomodlila.Teď jsem jí mohla připomenout, že se modlila i za sebe, aniž by tušila, že Bůh k ní bude opravdu promlouvat. Obě jsme se usmály.
Během večeře mi u stolu další dva studenti z Moldavska a z Albánie děkovali za kázání.

Po večeři asi o hodinu později si mě k sobě zavolala další studentka, tentokrát ze Slovenska, když jsem byla na cestě ven a zeptala se, jestli se mnou může mluvit. Řekla mi, že je velmi ráda za to, co jsem řekla. Nejprve byla oslovena jednou věcí, ale jak jsem je postupně vyjmenovávala, začala se nacházet ve všech situacích a velmi se jí to dotklo. Byla z toho na měkko, musela jsem jí obejmout a děkovat Bohu, jaký je úžasný!
Druhý den mě oslovila další studentka ze Slovenska a opět zmínila kázání z předešlého dne. Byla potěšená, že jsem o tom mluvila, a jednou větou trefně vystihla o co vůbec šlo, pomohla mi tak si to ještě více uvědomit.

Nechápu, že to pro mě Bůh takhle udělal, když jsem si prve myslela, že to bude kázání, které bude postrádat jakýkoli smysl.
Opravdu to nechápu. Moc děkuji za modlitby a naustávejte :-)

Z horkého Rumunska zdraví
 Verča