Křesťanská církev Cesta života

Jihočeská Velikonoční konference – sobota 22.3. v 18:00 hod.

Ve vzduchu je tak trochu cítit napětí. Takové to příjemné napětí. Očekávání, co se bude dnes večer dít.

Dlouho jsme podobnou akci (v takovém rozsahu) nepořádali. Kdybychom do toho šli jako že by to mohla být docela prima akce v rámci konference, asi bych si řekla: „No...třeba někdo přijde.“ Ale s vědomím, že se do toho pouští parta evangelistů „z povolání“, mě skutečně plní nadějí, že se dneska něco bude dít.



18:00 hodin
EVANGELIZAČNÍ SHROMÁŽDĚNÍ (Vladimír Kocman)
(Kázání Dobré zprávy Ježíše Krista + modlitby kazatele za nemocné.)

Na řadě ve střídání jsme my, budějická chvála. Stojíme připravení na pódiu a já s úžasem sleduju, kolik lidí tu je. Naše sčítání návštěvníků z pódia (sál je v pološeru) vychází na asi 135 lidí. (Někdo ze sálu napočítal dokonce přes 150.)

Tentokrát nás vítá a shromáždění zahajuje Vladimír Kocman. Na tyhle akce je opravdu tím pravým. Nejen že je povolán Pánem, je Mu poslušný a jde Jeho cestou... navíc je tu ta bezvadná výhoda, že (dokud nejsou zajištěny přenosy z kamer na plátno) i zadní řady dost dobře vnímají postavu za kazatelnou. :)



Začínáme čtyřmi chválami s animací. Vybírali jsme s Vláďou úmyslně písně s texty, které hned na začátek neodradí nebo nevyvolají pocit, že sem někteří lidé nepatří.



V sále jsou světla mírně potlumená a vytváří intimnější prostředí zvláště pro ty návštěvníky, kteří nechtějí příliš budit pozornost. Ta se soustředí hlavně na plátno a pódium.

Na řadě je svědectví. Chválící tým střídá příjemná blondýnka s lahodným hlasem. Iva Zettlová. Se svým hudebním doprovodem zpívá nejprve píseň o svém láskyplném vztahu k Pánu. Plynule přechází ve vyprávění o zázračném Božím uzdravení z leukémie, které vyvolává slzu v nejednom oku. Ještě jedna píseň a...



...přichází opět Vladimír. Hovoří o té dobré zprávě, na kterou někteří z nás zareagovali už dříve. Následuje svědectví, které nikoho nenechalo chladným. A je tu výzva. Mám skloněnou hlavu a zavřené oči. Vnitřně se třesu zvědavostí. Přihlásí se někdo k Ježíši? Bude mít aspoň jeden člověk odvahu vykročit po té cestě života?

„...tak vás prosím, abyste zvedli ruce,“ poslouchám, jak zakončuje Vláďa výzvu. Děkuje za zvednuté ruce. Sláva Pánu, tak minimálně dva lidé tu jsou.

Vláďa je taktně zve dopředu. Jsem překvapená, jak rychle přišli. Žádné pomalé nenápadné přibližování. Svižnou chůzí se vepředu objevilo asi deset lidí. Jsem mile překvapená. Ale proč jsem vlastně překvapená? Od chvíle, kdy to vzal evangelizační tým do rukou, se vše jevilo moc dobře. Pán se k takovým akcím hlásí a jedná...a tohle je výsledek. Úžasné.

Jsme vyzváni znovu hrát. Vladimír se zatím se svým týmem věnuje lidem vepředu. Modlí se za všechny, kdo se rozhodli spojit svůj život s Ježíšem.

Přichází druhá výzva. Kdo by chtěl, aby se za něho tým modlil (uzdravení z nemocí, bolestí, problémů...) Dopředu přichází desítky lidí. I já opouštím pódium. Zvukař se marně snaží zesílit můj mikrofon (jeden hlas mu nečekaně zmizel z reproduktorů), než si všimne, že za mým mikrofonem nikdo nestojí.

Čekám s ostatními až přijdu na řadu. „Tak je to přesně tak. Poslední budou první,“ říká mi s úsměvem jedna sestra. Stojíme totiž téměř na konci vytvořené fronty a Vláďa se otáčí a blíží se k nám.

Je to tady. Ten důvěrně známý pocit. Pocit, že něco neviditelného zahaluje celé tvé tělo. Blíží se to a sílí. Tým už se modlí těsně vedle mě. Je to tak silné, neuchopitelné...vyhrkly mi slzy. Ani jsem to nechtěla, ale ta moc mě zkrátka přemáhá. Vláďa ke mně přistupuje a sklání se, abych mu v slzách mohla říct, proč jsem vepředu. Modlí se ohleduplně a mě dál obklopuje to zvláštní mocné objetí. Trvat to ještě chvíli déle, zřejmě to neunesu a sesunu se k zemi. Strašně nerada na sebe upoutávám pozornost (Pán to ví) a tak jsem ráda, že tým se přesouvá k dalšímu člověku.

Dávám se trošku dohromady a vracím se za mikrofon. Lidé stále přicházejí a Vláďa se poctivě modlí za každého z nich.

Musím se v duchu trochu pousmát. První čtyři chvály jsme vybírali kvůli textu, který nepohorší, nebude příliš o vzývání, vyznávání a krvi Ježíše (chtěli jsme navodit příjemnou atmosféru, přivítat Pána a zároveň nikoho z návštěvníků neodradit). V tuhle chvíli (už zpíváme skoro hodinu) vybírám další a další písně. Naprosto bez ohledu na text, takže vzýváním a vyznáváním Pána ani oslavou Jeho krve už nešetříme :).

Atmosféra je úžasná. Fronta lidí nekončí. (Někdo spočítal, že celkem se tým modlil za 95 lidí).

...a prvnímu člověku se podlomila kolena pod návalem Boží moci. Vůbec se tomu nedivím – taky jsem dole byla.

Pro nás, kdo jsme to zažili nebo aspoň někdy viděli, to nic tak zvláštního není, ale najednou mi hlavou projede: Támhle sedí můj pan doktor. Určitě nechápe, co se to vepředu děje. Co když vyskočí, aby té „zkolabované pani“ dal první pomoc? Bylo by to zcela logické. Mě by to tedy na jeho místě napadlo. Asi by mi zřejmě bylo divné, že jí tam nechávají jen tak ležet a nikdo si jí nevšímá, ale určitě bych byla jako na trní, jestli nemám zasáhnout. (Jak jsem se hned po skončení shromáždění dozvěděla, pan doktor přesně tohle prožíval.) Tak jsem si říkala, že v tuto chvíli padali lidé poskrovnu a tak nějak „organizovaně“. Jen doufám, že až přijde Bůh v o něco větší moci a popadáme jako hrušky (možná i s panem doktorem :)) nepropadne nějaký jiný lékař, zdravotní sestra nebo záchranář panice, že tolik lidí najednou prostě sám zachránit nedokáže. :)

Vladimír ukončuje evangelizační shromáždění. Bylo dlouhé a já obdivuji, že tam tolik lidí zůstalo až do konce.

Bůh přišel a dotýkal se lidí. Nepochybuju o tom, že mnozí odešli „v jiném stavu“, než ve kterém přišli. Přesně tak, jak to prohlašoval Petr ještě před konferencí.

Byl to náročný večer, ale všichni jsme si ho užili. Přestože prý na nás (chválícím týmu) byla zjevná únava, já (ač po angíně) se cítila docela dobře. Na to, že jsme přehráli snad celý zpěvník, cítila jsem se jen málo unavená.

Konference ještě pokračuje. Zítra nás čeká společné jihočeské shromáždění. Důstojné zakončení Velikonoční konference.


- zdes -