Křesťanská církev Cesta života

Zřítelnice oka

Když jsem byla malá, můj úplně první názor (motivován dějepisem) na Židovský národ byl - „Uf, jsem tak vděčná, že nejsme židovského původu. Jsme v bezpečí.“
Nezjišťovala jsem kdo jsou Židé, jak žijí, proč nejsou populární a jestli nesou nějakou vinu. Věděla jsem jen to, že je neměl Hitler moc rád a dost po nich šel. A tahle historie mě docela děsila.
Neměla jsem vůči Židům nějaký negativní postoj (nikdy se o nich u nás doma nemluvilo s posměchem a ani okolí mě neočkovalo tím, že můžou za všechno špatné – toho jsem byla ušetřená)... spíše jsem byla jakoby neutrální a nezasvěcená.

V roce 1990 jsem se setkala s Kristem. Poprvé jsem slyšela o Izraeli, o Ježíšově původu, o vyvolení tohoto národa... a tak nějak mi přirostl k srdci. Ne, nebyla jsem takový ten nadšenec, který chce každou chvíli jet do Izraele (popravdě, nikdy jsem tam nebyla), ale vnímala jsem, že ten národ je zvláštní, speciální. Ráda jsem občas slyšela nějakou přednášku lidí, co navštívili Jeruzalém, prohlížela si se zaujetí fotky, ochutnala kávu (přiznávám, že ten vzorek chutnal děsně), poslechla si úryvky z místní hudby. A to mi k životu bohatě stačilo. To bylo v devadesátých letech.

Až dlouho, dlouho poté se u nás na domácí skupině zjevila žena, která ať začala mluvit o čemkoli, naprosto jistě skončila u Izraele. Vždycky jsem si v duchu říkala: Ano, jistě...každý máme něco. Mě baví psát a zpívat Bohu. A jí chytla země Izrael.



A před nedávnem přišla s tím, že se v Č. Budějovicích chystá konference (jak jinak) týkající se Židů. Ani mě nepřekvapovalo, že se v tom bude angažovat.



Když se konference připravovala, říkala jsem si, že bude zajímavé se tam podívat, ale nějaké „povolání“ nebo uvědomění si důležitosti? To mě naprosto míjelo. Ráda jsem pomohla s tím, čím jsem mohla, strávila několik hodin nad výrobou některých věcí. Alice využívala skutečně každou příležitost k probírání potřeb a příprav konference, takže nejlepší nápady přišly třeba v ordinaci několik vteřin poté, co mi píchla tetanovku. :-)

Termín konference se blížil a na internetu se mi přihlásilo jen asi 20 lidí. To mě osobně připadalo celkem málo. Navíc se dost věcí dolaďovalo a mnohdy teprve zařizovalo. To je na zázrak, říkala jsem si pro sebe, protože jsem nechtěla Alici zbytečně rozrušovat. Měla toho na bedrech už tak dost. A tak jsme se dál modlili.

Je pátek 6.6. 2008 a my přijíždíme s manželem do známých prostor. Bobík už se hemží lidmi z úklidu, občerstvení, dekorace, recepce, aparatury...






Dohromady pomáhalo více než 40 lidí. To je úžasné.
Bereme si kartičku...


...a vstupujeme do sálu. Hudební skupina z Křesťanského společenství ladí a připravuje se.



Do začátku zbývají ještě tři hodiny. Dekorace v sále je přesně taková, jak jsme o ní mluvily s Alicí. Jednoduchá, srozumitelná a přitom seriózní pro typ téhle konference.
Když si vzpomenu na ty předpřípravy, jak se to (ve vší úctě) lepilo na koleni... vidím v tom velký zázrak, že je všechno tak, jak má být.
Občerstvení funguje. Recepce funguje. Knižní pultíky se plní. V sále na stojanech podél bočních zdí jsou vystavena díla Václava Lamra.




Po levé straně pódia je vystavena Tóra. Pět knih Mojžíšových.



U jednoho ze stolků si můžete ručně napsat verš z Bible. Já si to zkusila a získala jsem certifikát. Svazky těchto ručně opsaných veršů budou uchovány v Domě Bible v Údolí Bible na cestě do Jeruzaléma.




V sedm hodin večer nás všechny Alice přivítala a konference byla oficiálně zahájena. Vzhledem k nízkému počtu přihlášených mě upřímně překvapila účast.
Je logické, že jsme začali chválou Pána.




Skupině z KS vypomáhal na své housle i Sergej Popov, který je profesionálním houslistou. Jeho sympatie k Židům ho vedou do republik bývalého Sovětského svazu, aby tam povzbuzoval židovské občany k návratu do Izraele.



Za pultíkem se během tří dnů vystřídalo mnoho hostů – Ulla Järvilehto (významná finská lékařka a politička), Mojmír Kallus (předseda ICEJ), PhDr. Jan Podlešák, Ludmila Hallerová... Celá konference se skládala ze střípků, které do sebe výborně zapadaly.
Když můj manžel s Alicí sledovali časový rozvrh programu, téměř na minutu se shodoval se skutečností. Tehdy jsem si poprvé plně uvědomila jak moc má Bůh tuhle akci v rukou. Mysleli jsme si, že bude potřeba nějakého člověka, který bude kontrolovat čas, aby se program dodržel v naplánovaném sledu. Alice myslela, že by tím „dohližitelem“ mohl být můj manžel. Ten ale odmítl, a lidem, kteří mu děkovali jak to pěkně udržuje v časovém plánu vysvětloval, že to skutečně byl někdo daleko vyšší, kdo to má pod kontrolou.

Podruhé jsem si „speciálnosti“ téhle konference všimla, když se vepředu objevila taneční skupina RUT. Nejsem z těch, kdo vyhledávají taneční představení, ale tohle bylo něco úplně jiného. Děvčata se doslova vznášela a muži pluli po parketu skoro jako po ledové ploše. Vím, že mnoho lidí tančí před a pro Pána, ale viděla jsem opravdu jen málo tanečníků, kteří svým tancem „mluví a chválí“. Když poprvé pozvedli ruce a tváře k nebi, něco se ve mně pohnulo. Znáte ten pocit, když se vás něco dotkne až hluboko uvnitř? Když vás něco osloví tak, že to nemůžete ani vypovědět.





Nevěděla jsem, jestli ti tanečníci jsou Židé nebo křesťané (ale jedno z toho určitě), protože tohle se „zahrát“ nedá.
Většina těch jejich pohybů skutečně mluvila.

Třetí věc, která mě na této konferenci zasáhla (kromě svědectví babiček o hrůzných životních zážitcích – jenže to se nedá psát, to musíte slyšet přímo od nich), bylo veřejné čtení jmen českobudějovických obětí holocaustu.

Manžel na jednom přípravném setkání navrhnul, že by se na plátně za každé jméno mohla rozsvítit hvězda. (Nakonec se mu to podařilo i vyrobit.) Už při tom nápadu mě to dostalo, ale být na místě a vidět to na plátně... Byl to velmi silný zážitek. Ta jména ožívala. Uvedený věk obětí (v době transportu) ještě více dokresloval představu o lidech čtených ze seznamu.
Mojmír Kallus čtení zahájil prvním listem.



Postupně se plátno plnilo dalším souhvězdím. Ženy jen těžko a v slzách četly předložené seznamy a mnoha mužům se hlas zadrhával. Z očí mi nekontrolovaně tekly slzy (a nejen mě).








Čtení zakončil posledním listem opět Mojmír Kallus. To už byla opravdu hvězdná obloha.



Když jsme tam tak stáli a kantor Židovské obce v Liberci Michal Foršt mocným hlasem zpíval pod tím hvězdným nebem, vytanula mi na mysli slova ze Starého zákona. Hospodin tam (tehdy ještě) Abramovi říká: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." (Genesis 15:5)
Žel, právě tyhle hvězdy vyvoleného národa byly násilně a nedobrovolně zhasnuty.



Asi nikdy nebudu tak zapálená pro Izrael jako Alice, ale z téhle konference jsem si rozhodně odnesla ještě pevnější ujištění, že Židé jsou opravdu „jiní“ v tom nejlepším smyslu slova. Bůh na ně v žádném případě nezapomněl. Nevyměnil je za jiný národ.
Důkazem, že Mu Židé nejsou lhostejní, byla rozhodně i tato konference. Probíhala tak hladce, že nemohlo být pochyb, že si ji On sám řídil. Co se dotýká lidu z něhož sám vyšel, týká se bezprostředně Jeho. Byla jsem toho svědkem.

Proběhlo mi hlavou... My všichni jsme Kristovo tělo. Ale tím nejcitlivějším místem - zřítelnicí Kristova oka – je Izrael.



Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. (Zacharjáš 2:12)



- zdes -



ZÁHADNÝ TELEFONÁT
(Z. Sedláčková, z knihy Průzor časem)


Posadil se na posteli a mžoural do tmy. „Takovej hic,“ povzdechl si podrážděně, „zejtra půjdu a konečně si koupím ten větrák. Nemůžu každou noc takhle čučet do stropu.“
Chvíli přemýšlel nad zoufalou situací. „Ledový pití, jo, nic jinýho mi teď nepomůže,“ otřel si potem orosené čelo a vstal z postele. Odešel do kuchyně a namíchal si minerálku s množstvím ledových kostek.

„Áááá…to je fajn.“ Slastně nechal stékat ledový nápoj do žaludku. Vychutnával si každý doušek. Opláchl si obličej a namířil zpět do ložnice. „A teď rychle do hajan, usnout, nebo budu ráno zase vypadat jako králík.“

Odhodil propocenou přikrývku na vedlejší postel a pohodlně se uložil. Cítil, jak se jeho osvěžené tělo pomalu ale jistě znovu ohřívá. Na čele mu vyrazily nové krůpěje potu.
„No, to je príma, já snad nezaberu!“ zoufal si.
Otočil se na druhý bok. Po chvíli se posunul na relativně studené místo, které ještě nestihl zahřát svým tělem. Spokojeně vydechl. Zdá se, že konečně našel nejlepší polohu, nejchladnější místečko, a dokonce i jeho vědomí se začíná propadat do spánku.

Tý-dá-da-dá tý-dá-da-dá…, ozval se svatební pochod v podobě vyzváněcího tónu mobilu, který ležel na nočním stolku. Pavel ho ze všech sil ignoroval.
Tý-dá-da-dá tý-dá-da-dá tý-dá-da-dá dá-da-dá dá-da-dá…

„To snad nééé!“ zasténal. Potmě nahmatal mobil, aniž by otevřel oči. Snažil se zůstávat ve spacím režimu (jak jen to bylo možné), když po paměti stiskl příjem. „No?“ houkl podrážděně do sluchátka.

Na druhé straně bylo podivné ticho.
„Haló?…úúúúúúúúch,“ ukončil druhou výzvu zívnutím.
Po chvíli se ozval zhroucený hlas: „Můžete mi odpustit?“
Pavel se převalil na záda. „Promiňte, to bude omyl. Koho vlastně voláte?“
„Kohokoli z vás,“ zašeptal tklivě neznámý hlas.

Pavel měl chuť třísknout s tím dotěrným přístrojem, který mu nyní nadobro utnul tak těžce vydobytý spánek. Na uzdě ho držel jen ten zoufalý tón hlasu na druhé straně. „Já vám fakt nepomůžu. Máte špatný číslo…asi…nashle…“
„Prosím, nezavěšujte!“ křičel zlomený hlas na druhé straně.
Pavel si podložil záda polštářem a posadil se. „Dobrá, dobrá. Tak o co že vám to jde?“ Nemohl se pořádně soustředit.

„Potřebuji vaše odpuštění. Prosím!“ Hlas se zdál být stále zlomenější.
„Ale co odpustit? Člověče, vždyť já vás ani neznám.“ Pavel, nyní již nezvratně probuzený, měl pocit, že se na něho přilepil nějaký pomatenec.
„Prosííím,“ ozvalo se přiškrceně.
Pavel se zvedl z postele a zamířil do kuchyně. Snad ještě zbylo trochu ledu do minerálky. „Jste si jistej, že voláte správný číslo? Kde jste k němu vlastně přišel?“
Muž ve sluchátku zaváhal: „Od přítele… Jmenujete se Kraus, ne? Pavel Kraus?“

Pavel si vyndal čistou sklenici a pomalu do ní vhazoval kostky ledu. „No, to jsem, ale…“
„Tak mi musíte odpustit!“ naléhal mužský hlas ve sluchátku. „Já je všechny zabil! Já za to můžu…já…“
Pavlova ruka s ledem klesla. Musel se posadit. Z telefonu vycházely přerývané vzlyky.

„Bože můj! Co jste to říkal? Koho jste to zabil?! Tak mluvte, člověče!“ Nevnímal, že led pomalu taje a chladná voda mu protéká mezi prsty na ubrus. Nebyl vyděšený. Stále ještě doufal, že jde o trapný žert. Nebo omyl. Ale ten nehraný projev na druhém konci ho vážně zneklidňoval.

„Já je zabil…já nechtěl…musel jsem…jinak by mě… Vy mi musíte odpustit! Alespoň jeden z vás musí. Musí! Prosím vás!“ vystřelovalo neúprosně ze sluchátka.
Pavel se začal ošívat. Tohle už přestává být vtipné. Co po něm ten chlap chce? Ani se nepředstavil.
„Já vůbec nevím, o co vám jde. Neznám vás a nezajímá mě, čím se zabejváte ve svým volnu!“

„Vy mi nerozumíte. Já potřebuju aspoň jedinkrát v životě slyšet, že mi někdo z nich odpustil. Jestli mi neodpustíte vy…tak už …“ Pavel zaslechl ve sluchátku sten a tiché žuchnutí.

„Haló…halóóó…jste tam? Je vám něco?“ křičel do mobilu.
Ozval se tlumený, nevýrazný hlas: „Nemám moc…už nemám…čas…prosím…“ Hlas se zdál být stále vzdálenější.

Pavel vyskočil ze židle: „Člověče, ozvěte se! Kde bydlíte? Pošlu vám záchranku! Vaše jméno! Řekněte mi, prosím vás, aspoň vaše jméno!!!“ Pavel nervózně pobíhal po kuchyni. Klouby na ruce mu až zbělely, jak křečovitě svíral sluchátko.

„Já…nechtěl…přikázali mi…já nechtěl…odpusťte…,“ hlas zněl stále přidušeněji.
„Dobře, odpouštím vám. Slyšíte? Odpouštím vám! Ale teď tu adresu! Jméno a adresu!“

Hlas byl stále tlumený, ale o poznání klidnější: „Děkuji…nevíte, co to…co to…pro mě…znamená…děkuji…“

Pavel slyšel tiché vydechnutí. Muž na druhé straně nereagoval na žádnou jeho výzvu, ať na něho volal sebehlasitěji. Ze sluchátka nevyšlo už ani slovo.
Rozrušený Pavel přerušil hovor a vyhledal na mobilu číslo posledního přjatého volání. Zapsal si ho na kus papíru a zavolal na policii. Vypověděl, co se mu stalo, nadiktoval svá data. Ujistili ho, že pošlou záchranku, jakmile něco zjistí, a zavolají mu zpátky kvůli protokolu.

Šel si lehnout. Chtěl by spát, ale jak by teď mohl usnout? Po téhle zmatené příhodě? Někde asi umírá člověk a on toho byl svědkem. Kolik může být hodin? Budík ukazoval 3:10, za oknem byla tma. Ještě hodnou chvíli jen tak ležel a pokoušel se urovnat zmatek v hlavě. Vracel si zpátky ten podivný telefonát. Stále mu nedocházelo, o čem to ten zmatený muž vlastně mluvil.

Byl ponořený do sebe, když mobil začal vyhrávat známou melodii. Policie mu sdělila, že vyhledali byt muže podle čísla telefonu, které jim poskytl. Naštěstí šlo o pevnou linku. Záchranka ho odvezla. Pavel se má dostavit na policejní okrsek, kde s ním potřebují probrat podrobnosti a sepsat protokol. Znovu si lehl a jen tak přemýšlel.

Číslice na budíku přeskočily na 6:30 a ozvaly se pronikavé tóny. Pavel ho zaklapl a pomalu vstal. Šoural se do koupelny. Právě si vkládal kartáček do úst, když mu došlo, že se vlastně ani nezeptal na jméno a zdravotní stav toho muže. Unavený, zmatený a nevyspalý se díval do zrcadla. Prohlédl si začervenalé oči a opláchl si obličej chladnou vodou. Nebyl schopen pořádně vnímat.

Pustil na sebe studenou sprchu a smýval ze sebe noční pot. Příjemně osvěžený, přesto však stále nevyspalý, kráčel do kuchyně. Zapnul rádio a šel si vařit kávu. Vytáhl z lednice zbytek salámu a máslo. V mikrovlnce rozmrazil dva rohlíky a posadil se ke stolu. Z rádia doznívala jakási neznámá píseň.

„Časové znamení právě ohlásilo sedm hodin. A nyní vám přinášíme ranní zprávy...“
Namazal si rohlík a přikusoval kousek salámu. Dal si ruku pod bradu a snažil se zahnat únavu.

„V brzkých ranních hodinách nalezla policie polomrtvé tělo muže, který zkolaboval na opakovaný srdeční infarkt. Policii upozornil telefonát osoby, jejíž totožnost nám neprozradila. Záchranná služba na místě muže stabilizovala a poté odvezla do nemocnice U tří křížů. Muž nyní leží na nemocničním oddělení ARO. Podařilo se nám zjistit, že dotyčný muž H. F. prodělal během dvaceti let již čtyři slabé infarkty. Nelze vyloučit, že k jeho stavu velkým dílem přispěla jeho psychická nevyrovnanost a tělesná sešlost způsobená pobytem v koncentračním táboře v Osvětimi…“

Pavel zpozorněl. Nestihl ani donést další sousto k ústům. Není to ten chlap, co mu volal? Hlavou mu problesklo: Osvětim? Odtud se přece nevrátil…můj děda.

Hlasatelka pokračovala: „Z neoficiálních zdrojů se nám podařilo zjistit, že H.F. byl pravděpodobně jedním z těch, kteří měli na starost dělení transportů na ‚práci‘ a na ‚plyn‘…“

*****

Zach. 2:12-13 Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka. Hle, mávnu proti nim rukou a budou je plenit ti, kdo jim otročili.

Novinky

2017-05-08

2017-03-19

Akce pro kreativce Více zde >>

2017-04-02

2017-06-09
Těšíme se na vás v pátek od 17:00 hodin.

2016-09-18
Kurzy Alfa pořádané v CŽJČ


České Budějovice
Český Krumlov
Prachatice

2015-04-01


Modlitební síť pro jižní Čechy byla v tuto neděli 24. června 2012 odstartována.

2012-04-25
Nové webové stránky BKR – revize nejznámějšího českého překladu Bible.
Více o překladu BKR na www.bkr.cz

2011-01-03
Krátké shrnutí toho, jak nahrávání probíhalo si můžete přečíst zde >>

2010-12-19

Aktuální nahrávka "Tys naučil mé srdce bít" je zdarma k dispozici zde >>

2010-11-01
Chcete mít rychlý a aktuální přehled o dění v Cestě života? Sledujte nás na Twitteru pod jménem @cestazivota anebo přímo tady >>

2010-10-17
Kdy jsou setkání mládeže? Do jaké věkové kategorie patří váš dospívající potomek?
Více zde >>

2013-04-19
Evangelizace
Co nového v evangelizačním týmu?
Jaké jsou plány?
Více zde >>

2008-09-18
Zpěvník s aktuálními texty
zde 1. část
zde 2. část
zde 3. část
zde 4. část.



Milost & Pravda

Zde je k dispozici ke stažení, nejnovější číslo měsíčníku
Milost & Pravda




květen 2017
PDF 4,2 MB

 

© 2007-2008 Cesta života, Design a systém © 2007-2008 Inspiration
Publikování nebo další šíření obsahu nebo jakýchkoliv jeho částí je bez písemného souhlasu vlastníků práv zakázáno.