Křesťanská církev Cesta života

Jako živé kameny

Na naší „procházkové“ trase je kamenná zeď. Pokaždé, když kolem ní jdeme, prohlížím si ji. Už když jsem ji viděla poprvé, zhmotňovala mi představu církve. Jednou jsem to už nevydržela a poprosila manžela, ať mi ji vyfotí.

Kája i Petr často mluví o církvi jako o stavbě. Někdo říká, že jsme jako cihly ve zdi. Mně se více líbí připodobnění (mého manžela) ke kamenné zdi. Každý kámen je trochu jiný. Každý z nás je trochu jiný. Ale Pán nás k sobě dává tak, jak k sobě pasujeme. A tam, kde jsou malé nesrovnalosti, to Pán doplní svou maltou.

1. Petr 2:4  Když přicházíte k němu, k živému kameni, zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, budujte se i vy jako živé kameny v duchovní dům, svaté kněžstvo k přinášení duchovních obětí vzácných Bohu skrze Ježíše Krista.



Jsme jako kameny. Různé kameny. Živé kameny. Každý z nás má své místo v Boží stavbě.



Když ale svoje místo nevezmeme, opustíme nebo se snažíme napasovat jinam, zbyde ve zdi díra. Specifická díra „našeho“ tvaru. Je to místo, které pro nás Pán připravil. Ne pro někoho jiného. Je připravené pro nás. Bude nám na něm dobře, protože tam bezvadně pasujeme.

Problém je, když místo nezaplníme. Pán může povolat někoho jiného, kdo dočasně pomůže tohle místo zaplnit, aby zeď byla stabilní.



Může to být třeba i více lidí, kteří zatím hledají své vlastní místo. Možná je tohle místo pro ně moc velké. Nezaplní ho úplně dobře a jsou vděční, že Pán ve své milosti doplní díry kolem nich svým tmelem. Ale přesto Pán čeká, že to místo nakonec zaplníme my, kteří do něho pasujeme úplně dokonale.

A pokud to uděláme, můžou si naši „náhradníci“ oddechnout a vzít své vlastní místo ve stavbě. To místo, kde nikoho nenahrazují. Místo, které jim přesně sedí.



Před nedávnem jsme měli doma na návštěvě přátele, kteří už delší dobu nechodí do církve. Touží po Bohu a moc dobře si uvědomují, že jim scházi církev a vedení. Když jsme se společně modlili, byli užaslí, jak moc je Bůh přítomný. Prý cítí tolik pokoje a Božího dotyku. Bylo mi jich líto. Sama jsem nic extrémně silného necítila. Mohla jsem jim na to říct jen jedno: „V církvi je tohle normální. A na shromáždění, kde je nás mnohem víc to můžete zažít ještě silněji.“ Souhlasně pokývali hlavami (zřejmě zavzpomínali, jaké to bývalo). Modlím se, aby se vrátili zpátky „domů“.

Občas zapomínám, jaké privilegium to je, že mám v církvi domov. Že v ní mám své místo. Uvědomím si to až tehdy, když si někdo vně povzdychne, jak mu chybí být uvnitř.

-zdes-