Křesťanská církev Cesta života

Myslela, že Ježíš je „instalatér“

Přešlapujeme na pódiu, připraveni na pokyn hrát, a zatím posloucháme Vláďu, který vypráví příběh o samařské ženě u studny: „Ona tam měla nějaký ten kyblík a nosila si vodu ze studny. A Ježíš jí nabídl vodu, po které už žíznit nebude..a ona ji chtěla.“

Manžel se ke mně naklonil a špitl: „Ona si nejdřív myslela, že Ježíš je instalatér. Nechtělo se jí chodit pro vodu a nosit se s ní.“ To jsou ti učitelé slova, ve všem hned vidí víc... :))) A i v tuhle chvíli to trefil.

Uvědomila jsem si, že kolikrát nám Pán něco nabízí. Něco ohromného. A my lidským pohledem vidíme jen to, že „se nebudu muset tahat s litrama vody, protože Ježíš nabízí tryskající pramen. Říká sice, že ten pramen bude tryskat ve mně, ale asi spíš myslel, že mi pořídí vodu přímo u mě doma...“ A až později nám dojde, že tahle voda nehasí onu krátkodobou pozemskou žízeň, ale zavlaží nás po celý věčný život. Prostě to, co nám Pán nabízí, je nakonec ještě daleko lepší, než se nám na začátku zdálo, i když už tehdy nám to připadalo neskutečné.

Pán k nám v Bibli často mluví v podobenstvích, ale zjevuje nám postupně i jejich hloubku a význam.

Je tak důležité se dívat brýlemi Bible. Brýlemi věčnosti. Jsme tu na zemi jen nepatrný zlomek „života“, který pozemskou smrtí nekončí. Ale je to asi přirozené, že přestože nás v nebi čeká něco, co si nedokážeme ani představit, stále většinu z nás „pud sebezáchovy“ nutí žít tu co nejdéle. I ti, kteří stále říkají, jak se těší do nebe, přiznávají, že v nemocnici (před operací podepisujete lejstro, že se nemusíte po operaci probrat) na ně dolehla tíseň – co když se vážně neproberu?

Je zvláštní, že tohle mě v nemocnici vůbec nedocházelo (snad kvůli lékům), nenapadlo mě, že jde o život. Zato tuhle noc jsem tedy vůbec klidně nespala.
Zřejmě to spousta lidí vůbec neví, že se dnes k ránu srazila malá planetka se Zemí. Já to věděla. Těsně před spaním mě s tím manžel obeznámil. Sice mě ujistil, že je ta planetka neškodná a přestože poslední výpočty říkají, že zřejmě poletí nad Českem a Slovenskem, rychle shoří v atmosféře. A bude opravdu pěkně vidět.



No...zajímavé, což o to. Ale když se rozpovídal o tom, že planetka byla spatřena jen několik hodin (ne dnů a měsíců – jako to bývá ve filmech) před střetem, už mě tedy ujištění vědců, že je neškodná, příliš neuchlácholilo. V neklidném polospánku uprostřed noci mi svištělo hlavou. Můžou mít pravdu a stejně tak se mohli hrozně zmýlit. Kdo může 100% zaručit, že tohle těleso neobsahuje (laicky přemýšlím) „něco“, co může způsobit škodu a nejen velký záblesk na nebi? Co když to sem praští? V mezerách (kdy jsem upadala a znovu se probírala ze) spánku jsem se ujišťovala, že mám svůj život dostatečně vyřešený (člověk to tak nějak automaticky dělá během dne, večer, stále, ale teď mi to přišlo tak nějak urgentnější). Ale co rodiče? Co ségra? Neteřinka? A co příbuzní? Bože, nesmí to sem praštit, oni Ti ještě nedali svůj život...

Teď už vím, že to sem nepraštilo. Že se vědci nemýlili. Akorát trajektorie planetky byla poněkud jiná.
Musela jsem se pousmát, když jsem ráno četla Slovo na den z NBK: „Nespoléhejte na mocné - smrtelník nikoho spasit nemůže... Blaze tomu, komu Bůh Jákobův pomáhá, tomu, kdo na Hospodina, svého Boha, spoléhá!“ (Ž 146:3,5)

Ráno už bylo zase všechno tak nějak světlé, radostnější (asi to máte podobně – v noci se zdá všechno černější), ale uvědomila jsem si (ve světě, kde opravdu nic není jisté) dvě věci.

„...smrtelník nikoho spasit nemůže...“ i kdyby to byl Bruce Willis. :)))
„ Blaze tomu, komu Bůh Jákobův pomáhá, tomu, kdo na Hospodina, svého Boha, spoléhá...“ a to nejen ve chvíli, kdy čekáš, že se může něco stát. Protože i když se právě teď nic divného neděje a žiješ si v poklidu, nemůžeš vědět, co se bude dít za hodinu, nebo jestli se ve vteřině neroztrhne obloha, a On to Ježíš.