Křesťanská církev Cesta života

Najdi své místo

„Welcome to home...“ přivítal můj manžel Micaela Lundina, když nás šel pozdravit na pódium.
A přesně tak to cítím i já. Micael už vždycky bude přirozenou součástí naší duchovní rodiny.

V biblické škole jsme měli úžasnou příležitost poznat tohoto božího muže blíž. Jeho přístup k lidem je takový (jak si sama nazývám) taťkovský. V tom nejlepším slova smyslu.

Tenhle člověk vás umí dokonce i pokárat nebývale laskavě. Jeho kázání je vždycky povzbuzující, pohladí po duši... Moc jsem se těšila na jeho návštěvu v pátek 6. března 2009.

Předpokládám, že v pátek večer se každý těší na víkend, plánuje odjezd k rodičům, prarodičům, na lyže... a právě proto mě příjemně překvapilo, když se sál začal plnit. Pohled z pódia během chvály byl nádherný. Lidé stáli a chválili i v „postranních sekcích“, které bývají v neděli poloprázdné.

Zástupci Krumlova, Nišovic, Vimperka... vzývají s budějovickými a jedním Švédem jméno našeho společného Krále.

„Jsi pro Boha důležitý... mluvím konkrétně k tobě...“ začal Micael.
Ujistil nás, že každý člověk je k něčemu povolaný už od svého stvoření v lůně maminky. Každý z nás má nějaký dar, který by měl použít ve prospěch celého „těla“.

Micael nám vyprávěl o svém životním období, kdy přemýšlel, v čem vlastně vyniká. Co je jeho přednost, dar.
„Mám rád sport...ale nevynikám v žádné disciplíně. Můžu vést chválu...ale nikdo mi nevolá, že by se mnou chtěl natočit CD. Rád vymaluji stěnu nebo něco opravím...ale nejsem žádný stavitel. Něco zvládnu vytvořit v počítači...ale neumím vyrábět webové stránky jako weboví experti... Umím od všeho trochu, ale nic perfektně...“ To ho přivádělo k zoufalství.



Během toho, co Micael vyčítal všechny své „polo“ dovednosti si říkám - ale to je přece ideální předpoklad pro misionáře. Ten potřebuje čas od času dělat v začátcích všechno...

A vzápětí Micael dodává: „...neumím sice nic dokonale, ale na druhou stranu není nic, co bych alespoň částečně nezvládl... a pro misionáře je to výborný předpoklad. Musím ze začátku dělat všechno, než to předám povolanějším lidem.“

Je úžasné, že Bůh nám dává přesně to, co je třeba, abychom mohli naplňovat Jeho plán. Každý z nás má své místo v Jeho těle.

„Nesnaž se být uchem, když jsi nos. Protože když na tebe někdo promluví, možná něco ucítíš, ale neuslyšíš nic.“



„Nepodceňuj se, neříkej o sobě zlé věci, jakože jsi k ničemu,“ varuje Micael. To není pokora. To je pýcha, jestli se nepřijímáš takový, jak o tobě mluví a smýšlí Bůh.

Je důležité najít své místo. To správné místo. Nekopírovat druhé. Neporovnávat se s druhými, ale být sám sebou. Nezávidět druhým jejich dary, ale naopak se radovat z toho, že je mají. Pomáhat svým darem doplnit potřeby těch druhých. Oči si nikdy nepřečtou knihu, kterou jim ruce nepředloží.

Každý jsme jedinečný originál, ale jen spolu tvoříme kompletní tělo.



Tělo funguje jen tehdy, když jednotlivé jeho součásti spolupracují a dělají to, k čemu jim hlava vysílá signály.

Při loučení s Micaelem jsme si vyměnili poklony. :) Já jemu (skoroangličtinou) poděkovala za slovo. On zase za chválu.
Angličtina je pro mě stále velkou překážkou a utrpením, ale měla jsem sto chutí ho (už byl na schodech – ve dveřích) zavolat zpět, když jsem na jednom člověku názorně viděla okamžitý účinek jeho kázání.
Mnozí z nás byli povzbuzeni znovu vykopat své dary, které možná i neúmyslně pohřbili. Bylo to úžasné.

(Pokud jste neměli možnost být osobně na tomto shromáždění, určitě si poslechněte záznam.)


Více fotografií zde >>>

- zdes -