Hle, voda...aneb křty 19.9.2009
Je asi 10 hodin dopoledne a já jdu nakoupit. Myslím si, že jsem otužilá, ale chvílemi zavane studený větřík, až mi naskočí husí kůže.
Soucitně myslím na dnešní křtěnce, kteří polezou do „studené tekoucí“ (jak rád zmiňuje Petr - nejlepší voda pro křest dle starých církevních otců).
Ale co, ještě není ten správný čas, může se oteplit, zasvítí sluníčko, stane se zázrak.
„Máme vás vyzvednout...?“ ptá se Michal, který míří k církvi nabrat další spolucestující.
„Nevím, jak těžkej je ten stan, ale už se chystáme...Kája říkal, že se s vámi setkáme u církve. Tak se uvidíme tam,“ říkám do telefonu.
Cestou k církvi sledujeme, kam pokročila stavba obratiště pro lodě, která už potřetí roste u jezu. Už potřetí se jim podařilo vodou odnesenou stavbu opravit, ale zdá se, že včerejší deštík opět kus stavby odplavil. :-(
Daleko před námi jde Marťa. Míjí nás auto s Jitkou. Chvíli po ní Michal s Máťou, Tomášem a Simčou na palubě. A hele, tady přijíždí Evka...
Poměrně rychle jsme zaplnili Michalův 9 místný busík a vyrážíme ke splavu v Plavu.
Přijíždíme na plavské parkoviště. Je tu už spoustu dalších lidí. Těch, co se budou křtít, jejich rodičů, přátel...
Bleskově stavíme stan, kde se dá pohodlně převléknout do „křtícího“ i suchého oděvu. Fanda roztahuje plachtu stanu. Jestli teď ještě silněji zafouká vítr, jistojistě ho to odnese a on bude „paraglidingovat“ nad Malší.
Kája mu pomáhá (a Fanda zůstává pevně nohama na zemi) a přidává se Michal a další... Všichni spolupracují jako mravenečci, takže netrvá dlouho a stan stojí.
Kája mění stanové kolíky za kytaru a společně chválíme Pána. Zabíráme celou cestu, takže občas se skrze nás prodírají kolemjdoucí. Asi jim připadá hodně divné, jak chceme všichni stanovat v jednom (byť velikém) stanu.
Místní pejsci jsou zřejmě šokovaní takovou hustotou cizích lidí na metru čtverečním a odmítají projít. Někteří si své pejsky davem raději pronáší v náručí. :-)
Jeden pejsek se bojí projít. Sbírá všechnu odvahu...a velikou rychlostí probíhá na druhou stranu. Asi za čtvrt hodiny se vrací zpátky a zdá se, že už se tolik nebojí. Spokojeně vrtí ocáskem a celkem pomalu se proplétá kolem nás.
Petr začíná z
Matouše 28:18-20 Ježíš přistoupil, promluvil k nim a řekl: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Amen.
Shrnuje to, co znamená křest a kdo může pokřtěn být. A můžeme začít...
Křtěnci se převlékají... a poté nastupují před Petra. Poslední dotaz: „Nerozmysleli jste si to? Je to závažný krok,“ ptá se Petr. Všichni si stojí na svém.
Jako zázrakem se rozsvítilo sluníčko.
Opravdu. Ještě před chvílí bylo zalezlé za mraky a teď začalo svítit a příjemně hřát. Hmmmm, pěkně zařízeno. :-)
Michal jde do studené vody jako první...a čeká. Petr ještě něco říká lidem před sebou. A Michal čeká....a čeká...
A Petr už také sestupuje po schůdcích do vody.
Dohromady je křtěno 9 lidí. Snažím se fotit jako mnoho ostatních a mám pocit, že křest probíhá neskutečně rychle.
„Kdo je tvůj Pán?“ ptá se každého Petr.
Jeden po druhém, tváří k nám, hlasitě odpovídá: „Ježíš,“ a zanořuje se pod Petrovou rukou pod hladinu.
Snad nejdojemnější je slyšet tu odpověď z úst dětí školou povinných. Všichni mají, jak to napsat, čisté (většinou bílé) odění.
Sleduji Jitku, jak ve svém krásném oděvu vchází do vody.
Průběh je stejný jako u předchozích. Jitka se vynořuje a září. No vážně. Jakoby se jí z té vody ani nechtělo. Hodilo mě to do roku ´90 minulého tisíciletí.
Stála jsem ve vodě před pastorem Jindrou a kolem něj se šířilo takové to nepopsatelné přemáhající „něco“. I tenkrát při tomhle slavném, několikanásobném pohřbu hrál Kája na kytaru. I tenkrát kolem chodili lidé, kterým připadalo divné, ža se v tuhle dobu koupeme a v šatech. Když na mě Jindra položil ruku (poté, co jsem před svědky odpověděla, že mým Pánem je Ježíš), klesla jsem v kolenou. Slyšela jsem vzdáleně už jen: „Křtím tě ve jm...“ a pohltila mě ta sladká únava...pak už jen cítím, jak mě Danovy ruce (pomocník při křtu) vytlačují nad hladinu a Jindra mi pomáhá ke schodům. Vůbec se mi nechtělo ven. „To je síla,“ říkala jsem si tenkrát, když jsem se snažila „po čtyřech“ vylézt z vody. Skoro každý můj spolukřtěnec byl podobně „opilý“ Duchem svatým. Vůbec jsem nevnímala nízkou teplotu vody. Byl to nezapomenutelný zážitek. Zvláštní pocit...přesně to teď vidím na Jitce. Inu, taková malá, nostalgická vzpomínka. :-)
Stan opět skýtá zázemí všem pokřtěným, aby se mohli obléct do suchého.
Nevěřili byste tomu, ale jakmile křty skončily, sluníčko pohaslo. Jako kdyby osvětlovač zavelel: „Končíme, zhasínáme...“ :-) Bylo to prostě dokonale načasované.
Chválíme Pána za to, co jsme právě viděli a prožívali. Před chvílí Honzík odněkud přivalil asi dvoukilový kámen a zřejmě někdo z dospělých mu zakázal ho házet (jako ty předchozí) do vody.
„Ježíš je živý, kámen byl odvalen...“ zpíváme z plných plic. Michal demonstrativně odvaluje a odvrhuje Honzíkův kámen do vody.
Petr všem pokřtěným žehná a pomalu se sbíráme k odchodu.
Balíme stan. Fanda už ví jak na to. Pomáhám mu a za chvíli pomáhají ještě další.
Nasedáme do aut, někteří na svá kola, a rozjíždíme se do svých domovů.
Michal rozvezl posádku busíku a přemýšlíme, že bychom my čtyři možná ještě mohli jet na malý výlet. Jedeme na Hosín (ale to už je jiná kapitola). Zkrátka to bylo nádherné zakončení příjemného dne.
- zdes -