Křesťanská církev Cesta života

Dejte mi novou nádobu a sůl...

Sedím na dalším nedělním shromáždění mé domovské církve. Volby za námi, budoucnost před námi.
Michal nás ujišťuje, že jeho oblečení dozajista není voleno tak, aby snad vyjadřovalo politický názor. Smějeme se...a manžel bleskově schovává svou krásně oranžovou Bibli, aby snad nebylo i toto mylně vyloženo.

Vedle kazatelny připravený stoleček a záhadná (dosud zavřená) krabička vyvolávají tušení, že Michal má s sebou nějaké pomůcky. Listujeme v Bibli...příběh neobvyklého Eliášova odchodu. Ano, běží mi hlavou, málokdo se může pyšnit nanebevstoupením (tedy ve stavu živého těla). Enoch, Eliáš, Ježíš, Ma... Ne, myslím, že Ježíš byl zatím poslední :-D, co se zápisů v Knize knih týče.

Michal upozorňuje na několik veršů a říká...





„Aha, já už vím...“ šeptám manželovi do ucha. Nedělám to často (spíš se snažím kazatele nerušit), ale to široké „zjevení“, které se mi po těch pár verších dostavilo, jsem prostě měla potřebu někomu sdělit.
„Víš?“ tváří se manžel (učitel Slova) překvapeně.
Nechce se mi víc rušit strhující Michalův přednes, takže jen heslovitě šeptám: „No jasně...přece nová nádoba...ne starý měchy a záplaty...všechno nový...a sůl...my jsme sůl...sůl ve světě...slaná sůl...rozumíš?“
Vypadá to, že mé vysvětlení manžela ještě víc zmátlo. Nevadí, posloucháme se zaujetím, jak Michal postupně velmi názorně a do hloubky vysvětluje mnou šeptaná hesla. (Pokaždé, když jedno z nich vysloví, musím se potutelně usmát, protože manžel nenápadně avšak s uznáním gestikuluje zdviženým palcem.)









A Elíša věděl.
Kdysi totiž v Jerichu bydlel jiný národ. Jozue se svým lidem ho dobyli a kromě jedné ženy bylo celé to město zničeno, vypáleno...nezbylo vůbec nic.

Tehdy Jozue přísahal: „Zlořečený buď před Hospodinem, kdo povstane, aby stavěl toto město Jericho! Za cenu svého prvorozeného je založí, za svého nejmladšího tam bránu osadí.“ (viz Joz. 6:26)



A prorok o tomhle prokletí z úst Jozue věděl. Slovo má moc!
Elíša řekl: „Přineste mi úplně novou nádobu, nepoužitou, čistou, právě koupenou.“

Možná ve tvém životě teď něco umírá, neplodí... Ale to neznamená, že jestli bylo něco zlořečeno, nemůže to být v budoucnu požehnáno.
Nech se Pánem obnovit, jako ta čistá, nepoužitá nádoba.



Sůl ve starém zákoně stvrzovala smlouvy. Sůl slouží jako konzervant. Zachová a uchrání maso před procesem hnití, zkažení. Smlouva stvrzená solí – zachová smlouvu neporušenou.

Jozue zlořečil, a naplnilo se to. Ale Boží slovo je větší, než jakékoli prokletí.
Elíša prorokoval, jednal ve víře v Boží slovo a ta voda je uzdravena dodnes!



Možná už jsi tou čistou nádobou (znovuzrozený) několik let a přesto tě trápí ještě nějaké prokletí. Existují věci, které mohou nádobu znečišťovat. Čisti. Očišťuj svou nádobu v pokání.

Nestačí být „jen“ novou nádobou. Je třeba být naplněn tím, co Bůh řekl. Pravdou, na které můžeš postavit svůj život. (To je ta sůl.)



A Bůh pro tebe má nové víno, nové věci...ale nebude ho lít do starých měchů! Starý měch by sílu těch nových věcí neustál, praskl by!



Michal na nás ukazuje. Se zatajeným dechem sleduju ten jeho prorocký ukazovák. (Víte, během kázání jsme se i zasmáli, ale teď se nikdo nesměje.)

Vzpomínám si na dva mladíky, kteří na civilce tak poctivě solili betonové schody (s tím nejlepším úmyslem posloužit, aby jejich bližní, kteří brzy ráno půjdou do práce, neuklouzli)...až na jaře ze schodů skoro nic nezbylo. Ta sůl je kvalitně „prosolila“.

Ale co s nechutnou solí? Nevylepší jídlo. Nezakonzervuje maso. Neroztají námrazu...nic nezmění.

A Michal pokračuje: „My jsme solí, která chce mít tu chuť. Chceme nést lidem Pravdu." Michal končí...

A co že mě to vlastně při počátečním čtení veršů tak oslovilo?
My jsme ty nádoby a sůl pro tenhle nakažený svět. My ho máme prosolit, uchránit před ďáblovou nákazou a uchovat ve zdravém stavu do příštího příchodu Pána.

Tak dneska to slovo bylo hutný i chutný zároveň...
Jdeme na Michalovu prosbu na pódium. Teď bude zřejmě modlitba za nemocné...jenže Michal vytahuje ze své krabičky další propriety.

V té autoritě, ve které nám před chvíli říkal, že my jsme tou solí země, teď láme krajíc chleba. V druhé ruce drží ozdobný kalich.
Že by Večeře Páně? Ne, to asi ne, vždyť nikde nevidím nakrájené krychličky chleba...připravené minikelímky s vínem...ne, to bude zřejmě symbolické.
Není. Michal nabízí těm, kdo rozumí, kdo skutečně rozumí, co večeře Páně je, aby k němu přistoupili. Mám cukání zahodit mikrofon a stoupnout si do řady prvních odhodlaných.
Zodpovědnost udržuje moje nohy na místě. Jako už mnohokrát dříve si říkám, že přece by mě Pán o to požehnání neukrátil, když budu pokračovat ve službě chvály.
Už minulý týden jsem v jednu chvíli nemohla ani zpívat, když se vedoucí chvály modlil za Boží přítomnost. Rovnováhu jsem udržela, slzy ne.
Dneska se cítím podobně. Chvílemi přestávám zpívat, protože udržte se staženým hrdlem nějaký kloudný tón. (Naštěstí máme posilu – Zuzka dnes zpívá s námi, takže moje výpadky Ivu neoslabí.) Ráda bych zastavila ty slzy...

Akt přijímání večeře Páně jsem dlouho nevnímala takhle niterně. Ne, nikdy jsem to nebrala nějak lehkovážně, ale (nevím proč), to teď vnímám ve více rovinách a to se vlastně ani neúčastním. Už při Michalových slovech: "Tohle je tělo, které se láme za vás..." to vnímám jako naléhavou a nedílnou součást života církve. Pán věděl moc dobře, že to není jen nějaký obřad a proč nás vybízí: "To čiňte...". Není to "jen" nějaký chléb a víno. "...kdokoli by jedl tento chléb a pil Pánův kalich nehodně, bude vinen tělem a krví Pána." (1.Kor.11:27)

Nesmím se dívat na lidi, co právě přijímají chléb a víno, protože to působí jako superspouštědlo dalších nechtěných slz.
Hrajeme a chválíme stále dál. Ještě se cítím poněkud gumově, ale aspoň jsem se trochu zklidnila. V tu chvíli se přede mnou objeví Michal.

„Tohle je tělo, které se za tebe láme, abys ty už nemusela být zlomená...“ říká Michal a mluví dál, ale to já už nestíhám vnímat. Nemůžu zastavit ten příval emocí. Snažím se ovládnout jak jen to jde. Hlavně nespadnout, honí se mi hlavou.
Když Boží moc přichází, fyzické tělo bývá slabé. Někdo třeba padá, někdo dostane záchvat smíchu, mě se nezadržitelně řinou slzy.

Fascinuje mě ten Boží smysl pro humor...
Lidi, kteří vyhledávají silné vlivy Boží moci, aby se u nich projevilo padání, elektrizování a vlnění se, dost často nic necítí. A já, která to nevyhledávám, pro modlitbu si chodím jen když „vímževím“ (nejsem ráda středem pozornosti a tohle jsou dost upozorňující prvky) se často připletu pod ruku někomu, kdo slouží v moci. ;-)

Michal odchází k našemu hostujícímu bubeníkovi, ale pomalu se přes zbytek týmu blíží i k mému manželovi, který stojí vedle mě. I se zavřenýma očima vím, že už je skoro u nás. To je takové to nepopsatelné něco, co sálá ze služebníků v akci a často působí jako silové pole, které člověku podlomí kolena.

Jestli jsem si myslela po kázání, že „to bylo hustý“, bylo to jen proto, že jsem netušila co přichází.
Jenže proč se divím? Nezpíváme snad ve chvále každou neděli a nemodlíme se za Boží přítomnost mezi námi? Za Boží moc? Za Boží dotyky a duchovní vliv a změnu a... no modlíme.
A teď máme co jsme chtěli. :-) Ovšem jestli jsme si „nadrobili“ tohle, moc rádi si to sníme. Nebo ne?