Křesťanská církev Cesta života

Moudrá nebo bláznivá?

V neděli nás Kája po dlouhé době znovu všechny (církev) vzal do mléčného baru. Tedy obrazně řečeno. „Mléčný bar“ od slova (Božího) „Jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, to jest Božího slova žádostivi buďte, abyste jím rostli...“ (1.Pt.2:2) Tedy, vzal nás do „úplných základů Božího slova“. V této době se prokousáváme jednou z posledních částí série: „poslední časy – vytržení“.

Mimo jiné se zmínil i o svatbě Ježíše se svou snoubenkou. Ježíš přijde nečekaně jako zloděj, buďme připraveni. Vybavil se mi příběh z Matouše 25. kapitoly o těch dívenkách s lampami. Jedny měly olej, druhé ne. Příběh o moudrosti i bláznovství. Běžný člověk si řekne: „Jasně, poučení je, že mám bejt moudrej a mám mít olej.“ Nic moc víc si pod tímto příběhem nepředstavíme. Ale to není naše chyba. Nežijeme v izraelské kultuře a neznáme její zvyky tak do hloubky. U nás by se spíš než po oleji sháněla nevěsta po občance nebo svědkovi a prstýncích, které mu svěřila do úschovy. Bez občanky by se těžko mohla vdávat, nevěsta jedna nemoudrá. :)

Mě obzory rozšířila Marie Frydrychová svým vyprávěním o „svatbě“. Všechno jsem najednou chápala v úplně jiných spojitostech. Židovský rituál namlouvání a očekávání před svatbou (alespoň v době, kdy bylo vyprávěno podobenství o pannách) v sobě zahrnoval určitá pravidla.

Budoucí ženich si vyhlídl dívku. Sledoval ji tajně při jednání v běžném životě (aby zjistil, jaká skutečně je). Když si to převedu na Ženicha (Ježíše), ten si také vybral svou nevěstu a nedívá se na povrch (jak se snaží tvářit, když ví, že se někdo dívá), vidí hluboko dovnitř. Zná svou nevěstu skrz na skrz.

Ženich přišel za otcem nevěsty neohlášeně. Otec zavolal dívku přímo od práce, kterou dělala, takže nebyla právě nejupravenější a páchla od ovcí. Víte, Ježíš se vrátí také nečekaně. Možná zrovna budeš drhnout podlahu nebo uklízet v celém bytě a budeš zpocená od hlavy k patě... :)

Pak se dívka posadila ke stolu a ženich vytáhl „katubu“, manželskou smlouvu (byly tam sliby muže - slib lásky, věrnosti, péče a zaopatření a byly tam požadavky úcty, poddanosti, věrnosti a péče o manželovy potřeby....a další podmínky společného života). Pak nastalo jednání o věnu nevěsty. Když se ženich s otcem dohodli, vytáhl ženich ze své mošny pohár. Naplnil ho vínem a mlčky přisunul k dívce. Říkal tím: Vyvolil jsem si tě.


(katuba)

Pohár naplněný vínem znamenal zpečetění smlouvy a nevěsta to věděla. Ona znala ten rituál a znala své pravomoci. Mohla nyní udělat tři věci.
Mohla pohár odsunout zpět k ženichovi a tak dát svobodně najevo, že o tento vztah nemá zájem. Mohla pohár nechat na místě, vyběhnout z místnosti a volat: "Mám tu ženicha, pojďte mi říci jaký je." A tím si dávala určitý čas na rozmyšlenou. :) A nebo mohla pohár vzít, vypít a tak smlouvu zpečetit.



Ženich mlčky čekal. Když nevěsta pohár vypila, bylo to neměnitelné. Ne slovy, ale tímto činem oznámila, že souhlasí s podmínkami smlouvy. Tím byli legálně zasnoubeni (už téměř manžel a manželka), které může rozdělit jen smrt.

Pak ženich vytáhl dary. Peníze, šperky, náramky. Ty měly nevěstu zdobit a uschopňovat ji pro manželství. Nakonec ženich vstal, hluboce se jí podíval do očí a řekl: „Jdu, abych pro tebe připravil místo, a přijdu si pro tebe.“ (Nepřipomíná vám to něco? To samé přece řekl Ježíš učedníkům, když odcházel). Vrátil se k otci a začal budovat dvě obydlí. Komnatu pro nevěstu v otcově domě pro den svatby a dům pro sebe a manželku, kde budou bydlet po svatbě. Tuto přípravu dělal pod vedením svého otce. Byl to otec ženicha, kdo rozhodl, že je vše správně dokončeno. Otec určil den svatby. Někdy to trvalo i léta.(Ani sám Ježíš neví, kdy se vrátí zpátky. Neví to nikdo jiný, než Otec).
Než nastal ten slavný den „D“, musela nevěsta denně opakovat několik úkolů. Nejprve si obstarala závoj, kterým zakryla svou tvář, aby všichni věděli, že už je zadaná. Zároveň se tím vzdala běžných aktivit života svobodné dívky a všechnu svou činnost směřovala ke svatbě a manželství. Často četla manželskou smlouvu a objevovala hloubky všech slibů. (Jak často my čteme smlouvu, kterou se svým Ženichem máme?) Zároveň si šila svatební šaty a každý den opakovala koupel. (Omýváme se od špíny hříchu každý den?)

A nyní je to velmi zajímavé a připomíná to „příběh panen a oleje“. Snoubenka postavila do okna svého pokoje olejovou lampu, denně sestřihovala její knot a dolévala olej. Lampa měla hořet ve dne i v noci.

Když byl ženich se stavbou hotov, otec ho vyslal: „Synku, je čas...“ Ženich ve svatebním rouchu se pro nevěstu vypravil se svými přáteli. Bylo to většinou pozdě večer, jako zloděj v noci, a přátelé vykřikovali: "Ženich jde!" Celá vesnice se probudila a chtěla být u toho. Ženich už z dálky vyhlížel světlo lampy. A teď pozor! Pokud lampa nehořela, znamenalo to, že dívka má své srdce jinde a byl to konec. Nic se nedalo změnit, nic vysvětlit, ženich už v cestě nepokračoval. Když lampa hořela, i nevěstu probudil hluk. Vyskočila, vklouzla do připravených šatů a se svými družičkami vyšla ženichovi vstříc.

Po svatebním obřadu ji v ženichově domě postavili do místnosti, kterou ženich připravoval. On ji třikrát pomalu obešel, obdivoval její krásu a těšil se z ní. Potom odkryl závoj a stala se jeho ženou. Po dovršení tělesného spojení vyšel ženich z místnosti a oznámil svému nejbližšímu příteli: "Jsme jedno tělo" a nastalo sedmidenní svatební veselí.

Mladý pár trávil sedm dnů líbánek v té samé místnosti. Po tu dobu se na dvoře veselila celá vesnice. Po svatbě se novomanželé přestěhovali do nového domu.

Je jenom na nás, jestli se napijeme z poháru smlouvy a dáme tak Ježíši najevo, že Ho přijímáme jako svého Ženicha. Jestli se necháme ozdobit Jeho dary. Budeme ochotni čekat, až se pro nás vrátí a budeme celou tu dobu hlídat ohýnek v lampě, aby nezhasla. Možná občas zapomínáš odstřihávat knot nebo dolévat olej. „Dneska se mi do obchodu nechce, zajdu pro olej zítra.“ Může ti to léta procházet. Jenže v ten den „D“, nebude-li světlo v okně, Ženich se otočí na podpatku a už se nevrátí. A můžeš pak brečet, hledat vhodné omluvy... vše bude zbytečné.

Nebuďme tedy blázniví. Buďme moudří. Víme přece „jak na to“. :)

zdes