Křesťanská církev Cesta života

Tak už jsme v novém aneb "Slavnostní shromáždění v Sokolovně"

Je neděle 30.3.2008 a my jsme na cestě do církve. Nejedeme tentokrát městskou směrem na Suché Vrbné. Jdeme pěšky k Sokolskému ostrovu, abychom oficiálně rozjeli shromáždění v nových prostorách.

Vcházíme dovnitř. Byli jsme tu už několikrát předtím (během úprav), ale teď je to jiné. Teď je to na ostro.
Nejsou tu jen nově vymalované zdi, větší prostor, vůně novoty...je tu i nová scéna. Konečně nejsme na pódiu jako sardinky.

Dopadají na nás barevné kužely světel, mistrně nastavené slečnou osvětlovačkou.
Židle pro "posluchače" jsou zatím jen v prostředním pruhu, který vymezují sloupy.
V jednom z krajních pruhů (kde se plánuje prosklená místnůstka pro maminky s dětmi) jsou židle rozestavěné po obvodu zdi. Řadu zakončuje pohovka a křesla. Tam bude možnost se po slavnostním kázání občerstvit.

Na pódiu se cítíme uvolněně. Je to nové prostředí, a přesto už se tu za těch pár hodin cítíme "doma".
Už chvíli po začátku se židle plní, takže někteří hosté sedí i na židlích v "občerstvovací sekci". Poprvé, a už je plno, myslím si. Je to legrační, když si vzpomenu, že před konferencí bylo v S. Vrbném taky plno a byl to důvod, proč se stěhujeme do většího. :)
Snad proto Petr začal svou řeč konstatováním,



že jednou se budeme stěhovat do většího. Znělo to možná absurdně, ve chvíli, kdy začalo první kázání k uvedení do nových prostor, ale (což Petr nemohl ani vědět) mluvila jsem s lidmi, kteří věří tomu, že když už máme tak pěkné nové prostory, snad tu vydržíme dost dlouho. Jenže to je právě ta hrozba. Jestli si "zvykneme" na tohle místo, budeme v něm spokojení (ve smyslu - proč se zas stěhovat), může se velmi rychle stát, že jakmile naplníme kapacitu míst, budeme se škaredě dívat na nově příchozí, "protože se k nám do naší pěkné církve už nevejdou a my se přece nechceme stěhovat kdo ví kam". A to by bylo moooooc zlé. Věřím, že to by byl konec naší církve a dost možná bychom se za chvíli museli stejně stěhovat - do menšího.

Je to nádherný pohled (z pódia) na ty chválící řady před námi. Všichni zpívají a zvedají ruce k nebi.
Stále více si uvědomuji, že chválit Pána lze ještě mnoha jinými způsoby. On nepřijímá jen chválu z našich úst. Přijímá všechno, čím Ho chválíme z našich srdcí. Přijímá chválu skrze citlivé pohasínání světel. Přijímá chválu sestry, která (v davu) ladnými pohyby tančí. Přijímá chválu žvatlání z kočárku, kde se uspává malá holčička. Přijímá chválu bratra, který před Ním tiše klečí. Přijímá chválu z rukou děvčat, která zdobila sál. Přijímá chválu z basákových rukou, které před pár dny držely malířské náčiní, aby se nám tu líbilo. Přijímá všechno, co je na tomto místě k Jeho chvále a slávě...
Proto je nám tu tak fajn. Protože nikdo tady na tom místě nepomáhal z donucení, ale proto, jako by to bylo kvůli Pánu.





Přichází Iva a Petr. Vždyť co by to bylo za slavnost bez kulturního programu? :) Ještě před kávou jsme si dali několik nejnovějších kousků od Robertova pěveckého sboru.
Je tu vážně dobře. Svědčí o tom množství návštěvníků, kteří se přátelsky baví nad táckem se šunkou a vůbec nevypadají, že by chvátali domů. I já si stihla popovídat s mnoha blízkými.
Jsem přesvědčená, že se nám tu bude dobře dařit.


zdes
foto dodal: Eduard Kovalčík