Mnohem víc než jen včas posekaná tráva…
6.-8.6. se uskutečnila neobvyklá a v České republice výjimečná konference pro Izrael. Po Kladně a Pardubicích nesl 3. ročník název: Konference smíření. Dostávala jsem po celý rok příprav informace o tom, co je nového a vždy mě tyto informace naplnily velikou radostí z toho, že se chystá něco velikého v plné Boží režii. Moje nadšení z toho, co konferenci předcházelo i z toho, co se na ní dělo, je veliká, a proto vám musím některé věci napsat.
Všechno začalo před rokem na 2. ročníku, kde přišel na svět nápad, že další ročník by mohl být v našem krajském městě.
Zakladatelkou těchto konferencí, o které mají už zájem další města na příští roky, je paní Ludmila Hallerová, o které na konferenci zaznělo, že „proizraelské“ aktivity měla už v době totality, kdy to nebylo tak lehké jako teď.
Je to paní, která má veliký vztah k zaslíbené Boží zemi, o které vyprávěla s tak velikou láskou, že myslím v nejednom posluchači vyvolala opravdovou touhu vidět zem, v které se narodil a žil náš Spasitel, a v které byla napsána Bible.
Je to nebojácná paní, která pořádá poznávací zájezdy a byla jedna z mála, kterou neodradilo tyto zájezdy pořádat ani vyhlášení intifády v roce 2001, kdy Izraelské hotely byly téměř prázdné.
Konference se konala pod záštitou organizace ICEJ za podpory místních církví. Účastnili se i členové rakouské pobočky, je to organizace s působností v mnoha zemích. Jejich aktivity a podpora Izraele vychází z uvědomění, že vše, co je nám křesťanům drahé, pochází od židovského národa.
Na zahájení byla tisková konference, z které se vysílalo několik vstupů do Českého rozhlasu a rádia Proglas. Na toto vysílání reagoval po skončení konference například ředitel kolejí a menz Jihočeské univerzity, který říkal, že by bylo dobré v odkazu této akce určitě nějakým způsobem pokračovat, aby byli lidé více informovaní a pokud k tomu budou moci posloužit opět prostory JU, bude rád. (A to i přes to, že jsme mu odloupli omítku v aule, když jsme sundávali ze zdi izraelskou a českou vlajku. :-))
Při přípravách bylo někdy až nadpřirozeně zprostředkováno mnoho setkání s lidmi, kteří poté přijali pozvání k účasti. Mne dojala přítomnost pana plukovníka Malého na pietním aktu, který se dostavil ve vojenské uniformně z 2. světové války. Pozvání přijala i jeho manželka. Je to starý pán, který žije v Českých Budějovicích. Je to bývalý pilot, který létal za války v Anglii a po válce na letišti v Plané u ČB, trénoval izraelské piloty, kteří se poté aktivně podíleli při vzniku státu Izrael. Byl mezi nimi i pozdější sedmý izraelský prezident Ezer Weizman.
Pietní akt se konal v místě, kde stála druhá největší synagoga v Evropě, která byla za 2. světové války zničena. Pro ty, kteří stejně jako já netušili kde to bylo, je na tomto místě u zimního stadionu za finančním úřadem památník ve tvaru ruky se sedmi prsty. Styděla jsem se za svoji neznalost, protože tento památník už dvakrát zneuctili neofašisté, kteří věděli kam mají jít a já křesťanka neznala místo, kde byl chrám našeho Boha kam se chodili Židé radovat, plakat a uctívat našeho Pána.
Na pietní akt přijal pozvání i hejtman Jihočeského kraje a promluvil s úctou k tomuto místu velice pěkně. Asi hned po něm byl mnohými přítomnými policisty nejvíce střežen host vrchní rada izraelské ambasády v ČR. Promluvil také profesor JU pan Dr. Jan Podlešák, který je znám svým velikým zájmem o židovské dějiny a zná podrobně historii židovských obcí nejen v jižních Čechách. Celou vzpomínkovou akci zahájil a ukončil nádherným zpěvem host komunitní rada židovské komunity Bejt Simcha a kantor zpěvu Mgr. Michal Fořt.
Na konferenci byla s laskavým svolením zapůjčena a vystavena i velice cenná věc, tóra. Tato tóra je ve správě teologické fakulty v ČB. „Strážcem“ byl pan Papírník, který byl aktivistou klubu přátel Izraele, a který možná opět nějakým způsobem obnoví svou činnost. Je to pán, který ochotně, důstojně a s úctou říkal zajímavé informace každému, kdo něco chtěl vědět. Na noc se tóra v době konference nemohla nechávat v Bobíku, tak ji tatínek bral domů. Já jsem u rodičů přes víkend „bydlela“. V pátek se rodiče vrátili domů kolem půlnoci, probudilo mně jak si taťka zpíval nějakou hebrejskou písničku a než položil tóru v obýváku na stůl, tak si tak nějak tancoval. Vybavily se mi hned obrazy ze starého zákona, jak lidé tančili u schrány úmluvy. Byla jsem rozespalá, ale probral mne nádherný pocit radosti a pokoje z toho, že Bůh je dobrý a je Bohem, který dává prožít pocity naplnění a klidu, které se nedají s ničím jiným srovnávat.
O taneční skupině RUT psala už Zdenička, já bych jen opakovala totéž. Byla to chvála tancem, bylo to nádherné.
Představila se také organizace Operace Ester, která v Čechách pomáhá židovským rodinám, většinou velice starým lidem se základními věcmi běžného života.
V neděli dopoledne byly čteny dějiny, spíše pohromy, které národ Izrael prožíval roztroušen po různých zemích. Zněla slova a svědectví o nenávisti, s kterou byli všude provázeni a také vražděni. Vůbec jsem netušila, že obviňování, z toho že Židé jsou lichváři a zloději plynula z politicky promyšlených zákonů, které Židům nedovolovaly živit se něčím jiným než půjčováním peněz, aby nenávist k nim vzrůstala. Proto také, když byli jejich obce ničeny, byli hledány dlužní úpisy a páleny, aby nemuseli být spláceny.
Vyvrcholením konference byla kající bohoslužba. Předstoupili představitelé církví (i naší) a četli verše z Bible (např. 2 Par. 7,14) a důvody proč činit pokání z našeho vztahu, nebo spíš nezájmu o dějiny vyvoleného národa. Měla jsem radost, že mezi pastory byl i kazatel církve bratrské, do které jsme chodili, protože se tam o Izraeli moc nemluvilo, tedy kromě kázání pana Sulka, který se vždy nějak dostal k Abrahamovi, protože to byla jeho zamilovaná biblická postava a kromě přímluvných a věrných modliteb Ivanky Ranglů.
Zaznělo mnoho věcí, o kterých musím ještě stále přemýšlet, a o kterých jsem nevěděla. Třeba to, že Hitler si pro svou nenávist převzal motivy a slova od křesťanů jako byl třeba Martin Luther, který prý chtěl obracet židy na křesťanskou víru, a když se mu to nedařilo, tak svou „misijní“ činnost obrátil v nenávist. Byli čteny otřesné skutečnosti, o upalování židů v synagogách , ve vlastních domech, třeba při příležitosti vánoc a velikonoc. A že 2. světová válka byla vlastně vyvrcholením veškeré nenávisti, kterou musel Boží lid ve vyhnanství snášet, než se mohl vrátit do své země.
Nemohla jsem ani všechno poslouchat, protože jsem brečela. (Citace z kající bohoslužby - Kéž nám to zlomí srdce, když vidíme táhnout vyvolený Boží lid staletími, ubohý a pohrdaný, vypovídaný a vyháněný, plný bolesti jako ten trpící Služebník Hospodinův z 53. kapitoly Izajášovy. Pohled na Tvůj lid nám připomíná našeho Pána a Spasitele.)
Tak nějak mi všechny informace o tom, že Izraelci jsou Bohem milovaní, vychovávaní a hlavně vyvolení, a my křesťané jsme na ně naroubováni, sestoupily z hlavy do srdce. A proměnily se v úctu. (Řím.11. kap. hlavně verš 18 a 20)
Letos je 60. výročí založení státu Izrael. Na oficiálních oslavách řekla jedna vrcholná politička, že jim při budování nepomohly žádné zázraky, ale že vše je díky lidem. Pomyslela jsem si, že ten Izrael je „opravdu daleko od Boha“. Na konferenci jsem si na to vzpomněla a musím přemýšlet, jestli to ode mne byly myšlenky nového antisemitismu. Dneska kolem nás nežijí Židé, o kterých bychom věděli, nemusí být označeni, vlastně se o nich vůbec neví. Nenávist je namířená proti státu Izrael, je to cítit z televizních novin a zpráv. Díky Bohu, že české zpravodajství není úplně protiizraelské, ale většinou rozlišuje, kdo je agresor, a kdo se brání, minimálně informují neutrálně. Také někteří politici se nebojí říct nahlas, že Izrael je stát, který se brání agresi okolních států, které usilují o jeho zničení.
Celá konference byla velice poklidná a přitom burcující k přemýšlení. Organizačně všechno probíhalo velice dobře, bylo mnoho lidí, kteří dali k dispozici svůj čas, dovolenou, peníze, auta, kuchařské umění, organizační schopnosti, sílu při stěhování, aparaturu a nábytek církevní i soukromý, prostě všechno klapalo v Boží režii. I tráva byla včas posekaná v místě, kde se uskutečnila společná akce, která by se v metr vysoké trávě udělat asi nemohla.
Všichni účastníci podle předem vytvořené šablony z provazu na zemi vytvořili Davidovu hvězdu. Fotka je v článku
Zdenky a ještě na
www.konferencesmireni.cz
Také mnoho zajímavých informací je na stránkách
www.icej.cz.
Jsem velice ráda, že se tato výjimečná akce konala v našem kraji. Ohlasy jsou kladné a jsou lidé, kteří chtějí nějakou činností navázat na odkaz konference. Například vzniká místní ekumenický tým pod záštitou ICEJ, který se bude scházet k modlitbám a přípravám dalších aktivit.
- Pavla Kvapilová -