Křesťanská církev Cesta života

Slovenský "TROJBOJ"

Na plánovanou turistickou akci na Slovensko jsme nakonec vyrazili jen čtyři – já, Maruška Prüherová, Kája Čapek a Jaromír Klimeš.



Původně jsem myslel, že nás bude tak kolem deseti, ale nakonec jsme jeli v tomto menším počtu a docela jsme si toho užili (méně lidí = méně názorů a starostí, řečeno trochu s humorem, nicméně je to platné).

Vyrazili jsme ve čtvrtek 21.6. 07 cca v 5:30 z Českých Budějovic. Cesta po ČR probíhala podle mých představ, na Slovensku se to však celé zbrzdilo, protože Slováci před Žilinou berou výstavbu dálnice velmi vážně, v úseku asi 10km se tvrdě maká a průjezd okolo je ucpaný a zdlouhavý. Ono vůbec Slovensko trpí nedostatečnou infrastrukturou a hustotou provozu ještě víc než my.

Takže jsme na plánovaný výchozí bod na Rakytov 1567 m.n.m. ve Velké Fatře dorazili cca o dvě hodiny později a do terénu jsme vyrazili až v 14:30. O to víc mě překvapilo, že jsme byli na vrcholu v 17:00. Největším otazníkem bylo počasí, neboť předpověď byla drsná až nejhorší – slibující nevídané bouřky se všemi krizovými jevy nahodile se vyskytujícími. Ale Bůh musel být v tomhle ohledu s námi, k tomu se ještě dostanu. Já osobně jsem musel tvrdě překonávat prvních 300 výškových metrů, kdy bylo tělo vysezené a vytuhlé z auta (ono osm hodin řídit a pak jít necelý kilometr převýšení trochu nejde do sebe), takže jsem musel zlomit přirozený odpor, pořádně se rozpotit a pak to už šlo.



Na vrcholu foukal vítr a byl výborný rozhled na Velkou a Malou Fatru, Nízké Tatry a tak. Po rekognoskaci okolních kopců, zavzpomínání, kde už jsem s kým byl, poté co jsme snědli ultratenké klobásky ze soba, jsme se vydali dolů k autu. Nyní většina týmu zjistila, že dolů se to chodí ještě hůř a že nahoru si může vylézt každý, ale dolů už musí. To je však realita, na kterou si člověk po pár sestupech zvykne a kolena se zatáhnou.

Důležitá je psychika, která musí skousnout, že vše potřebuje svůj čas a křídla člověk nemá. Takže to dopadlo tak, že ve 20:00 jsme zalezli do auta a v ten moment začal slibovaný liják a bouřka, stromy občas na cestě, kroupy naštěstí nebyly. Mohlo by se říct: „ to nám to ale pěkně vyšlo,“ nicméně my jsme tušili, že v tom měl prsty Bůh, že nás to nepotkalo někdy dříve. Do Smrečan u Liptovského Mikuláše jsme dorazili okolo 21:00 a bez problémů jsme se ubytovali. (Majitelé penzionu jsou křesťané z Jednoty bratrské v LM, a musím říct, že jsou úžasní, představují typickou požehnanou pracovitou slovenskou věřící rodinu se třemi dětmi, no museli byste to vidět.)

V noci hustě pršelo, a ráno jak když utne – sluníčko se začalo prokousávat nádherným, po dešti voňavým vzduchem, a mně bylo jasné, že nás čeká pěkná pařbová horůčava. Hlavně hodně pít. Takže jsme vyrazili z výšky 900 m.n.m. na plánovaný Baníkov 2178 m.n.m. Cesta k Žiarské chatě 1300 m.n.m. je procházkového typu a jen přiblížením se do hor.

U této chaty je pietní místo pro lidi, kteří se už ze Západních Tater nevrátili. Je to dobré se tam podívat a vidět jména všech, které hory už nepustily, a přečíst si místa odkud spadli, nebo co se jim stalo. Člověku to dá zdravý respekt, aby se nepouštěl do něčeho nad jeho síly. Od chaty na Jalovecké sedlo 1856 m se jednalo o to pravé ořechové – jednoduchý silový výstup, noha míjí nohu, krok za krokem, výdech za výdechem, vzít hoře metr za metrem.

Paní kosodřevina brzy ustoupila a byli jsme tam – vysoko nad standardní krajinou – na hřebenech Roháčů. Houževnatý travnatý výstup na Príslop se přelil do krátké exkurze pohybu ve skalnatém terénu a po jednom či dvou vzdušných místech tu byl Baníkov, který mi chyběl ve sbírce. Počasí bylo opět načasované na vrchol – jasno, výborný obraz, rozhled „na půl Slovenska“. Dali jsme asi nějakou sváču, nějaké to foto. Protože jsem nechtěl jít stejnou cestou a zavrhnul jsem vzhledem k týmu a předpovědím přechod přes Tri kopy, tak jsme se spustili do doliny Parichvost a dále Jaloveckou dolinou jsme se dostali z hor. Pak už jsme se jen dobelhali zpět k autu do ústí Žiarské doliny. (Co je také úžasné na Roháčích – jsou doliny plné vody a života.)

Tato část byla pro jednoho nejmenovaného člena týmu krizovou, neboť se opět projevila realita sestupu, únava a psychická nepřipravenost na monotónní utrácení pracně nabitých metrů. Ale zvládl to výborně, byl statečný a rozchodil to. V moment, kdy jsme zaparkovali před penzionem po osmé hodině večerní, se opakovala včerejší historie – liják, vítr, asi 3hodinová bouřka, prostě šupec. Užíval jsem si tichou vděčnost za to, že nás to nepotkalo nahoře (kupříkladu následující den jsme potkali 67letého pána z Polska, který měl za sebou Otrhance – dle mého to nejtěžší, co je v Západních Tatrách k dostání, a ten říkal, že jednou čekali na Jakubinné v 2194 m.n.m. 20 hodin – slovy: „dvacet hodin“ – než přejde bouřka). Tak jsme se umyli, ujedli konzervy, udělali poradu, pomodlili a šli spát.





Každé další ráno (tentokrát to sobotní) vypadá, že už asi nemá cenu ani vstávat, že tělo je příliš ztuhlé a svaly příliš unavené – dobrá zpráva pro každého: vždy se to rozchodí. Takže jsme se restartovali a šli do toho zas. Počasí jak přes kopírák z minulého dne – opět se udělalo ráno hezky, ale přes den už nebyla taková pařba, pofukoval větřík, bylo ideálně, lepší počasí jsme si opravdu nemohli přát.

Slavkovský štít ve Vysokých jsem zrušil, zakázal a stornoval, a vyrazili jsme opět do Západních. Chtěl jsem, aby to bylo na závěr trochu pohodovější, a podařilo se. Přejeli jsme autem k Račkové dolině a vyrazili do ní. Zase jsem si toho nabalil zbytečně více, jak je mou tradicí, takže jsem zpočátku přemýšlel, proč o tom batohu zas vím, ale ono se to vždy upije a ují. Také jsme si s Jaromírem dali neuváženě mléko před tůrou a v kombinaci s námahou nás to prohnalo až do lesa (to nebudu rozvádět).

Po této akci mi bylo opět skvěle a dostal jsem se do tempa. Od ústí Gáborové doliny jsme šli pro mě jedním z nejkrásnějších míst - údolím mezi Klínem a Jakubinnou, okolo Račkových ples. Bylo to fantastické – byli jsme tam sami, viděli jsme plesa, kamzíky, sviště, byla to osobní chvíle – opět jsem se po létech vrátil do Roháčů a opět jsem do nich zamiloval.

Vzpomínal jsem na lidi, s kterými jsem kdy a kde byl a kteří třeba už se mnou nikdy nepojedou, a nebo jestli pojedou? Je to zvláštní, občas přijde na horách taková neopakovatelná chvíle smíření, pokorné přijetí života, který mám, chvíle lásky k Bohu a lidem, vděčnost za vše, čím mi je dáno projít a překonat. Někdo tomu říká, že je k Bohu na horách blíže. Z Račkova sedla 1956 m jsme už v pohodě došli na plánovaný Hrubý vrch 2130 m.n.m. Poseděli jsme, dívali se směrem k Vysokým Tatrám a bylo nám dobře. Uvědomil jsem si, že ač to do Rakouska na hory je blíže a je tam hor daleko víc a vyšších, tak Roháče jsou jen jedny a asi na celý život zůstanou pro mě horami mého mládí a horami číslo jedna.

Tady na Slovensku je člověk přeci jen jako doma, kdežto v Rakousku si pořád připadáš jako v jiném světě. Vzali jsme to do Jamnické doliny, obešli jsme Otrhance a dali jsme „dojezd klasik“ k autu. Sestup už byl docela v pohodě i pro člena týmu, co měl včera sestupovou „zkopcovou“ krizi – už se „zatáh“, rozchodil to. V závěru asi čtvrt hodily pršelo, ale to byl jen deštíček řešitelný deštníkem a pláštěnkami. Takže počasí zas vyšlo. Večer jsme zas ujedli konzervy, umyli se a šli spát.



V neděli ráno jsme to sbalili a vyrazili do Liptovského Mikuláše na shromáždění Jednoty bratrské. No, co vám mám povídat. Kdo jste už někdy zažil církev na Slovensku, tak víte, kdo ještě ne, nelze popsat. Chvála výborná, modlitby za nemocné, prorocké pomazání, silné a jasné slovo, úžasní lidé s úžasnými dětmi. Vždy když jsem v nějaké probuzené církvi na Slovensku, tak je to pro mě zážitek a vzor plnosti Kristova těla. Na tomto shromáždění sloužil slovem pastor Ivan Zuštiak z Bratislavy a kázal o životě v pravdě, o tom, co je to vlastně pravda, o tom, že Ježíš je ta pravda a že otcem lži je satan, a každý z nás, kdo žije ve lži, dělá ze sebe moderního farizeje – navenek OK křesťan, uvnitř je to však jinak. Takový člověk je na míle daleko od Boží vůle. Největší překážkou na cestě za Bohem jsem já sám – musím odstranit z cesty sebe, zemřít, přiznat se ke svým chybám, ke své přetvářce a lži, ztratit image křesťana v pohodě. Tehdy pravda vysvobozuje a dá se žít v pravdě před Bohem a lidmi.

Po shromáždění jsme dali koupel v Liptovské Maře a v pohodě jsme dojeli po desáté večer do Českých Budějovic.

Tím končí mé vyprávění za Slovenského trojboje. Pokud to někoho z vás zaujalo a k něčemu inspirovalo, jsem rád. Podobná akce se s velkou pravděpodobností bude někdy opakovat, budeme-li živi a zdrávi a nepřijde-li dříve Pán.



Robert Jakš

Novinky

2017-05-08

2017-03-19

Akce pro kreativce Více zde >>

2017-04-02

2017-06-09
Těšíme se na vás v pátek od 17:00 hodin.

2016-09-18
Kurzy Alfa pořádané v CŽJČ


České Budějovice
Český Krumlov
Prachatice

2015-04-01


Modlitební síť pro jižní Čechy byla v tuto neděli 24. června 2012 odstartována.

2012-04-25
Nové webové stránky BKR – revize nejznámějšího českého překladu Bible.
Více o překladu BKR na www.bkr.cz

2011-01-03
Krátké shrnutí toho, jak nahrávání probíhalo si můžete přečíst zde >>

2010-12-19

Aktuální nahrávka "Tys naučil mé srdce bít" je zdarma k dispozici zde >>

2010-11-01
Chcete mít rychlý a aktuální přehled o dění v Cestě života? Sledujte nás na Twitteru pod jménem @cestazivota anebo přímo tady >>

2010-10-17
Kdy jsou setkání mládeže? Do jaké věkové kategorie patří váš dospívající potomek?
Více zde >>

2013-04-19
Evangelizace
Co nového v evangelizačním týmu?
Jaké jsou plány?
Více zde >>

2008-09-18
Zpěvník s aktuálními texty
zde 1. část
zde 2. část
zde 3. část
zde 4. část.



Milost & Pravda

Zde je k dispozici ke stažení, nejnovější číslo měsíčníku
Milost & Pravda




červen 2017
PDF 4,3 MB

 

© 2007-2008 Cesta života, Design a systém © 2007-2008 Inspiration
Publikování nebo další šíření obsahu nebo jakýchkoliv jeho částí je bez písemného souhlasu vlastníků práv zakázáno.