Pod pojmem evangelikální rozumíme, že součástí Kristovy církve se člověk stává pouze skrze víru v Kristovo evangelium, pokání a osobním přijetím Ježíše Krista jako Pána a Spasitele svého života. Jako charizmatická církev věříme v působení darů Ducha svatého k budování a službě Kristovy církve.
Posvěcení života vnímáme jako vytrvalé úsilí člověka učit se žít v Boží vůli, která je zjevena v Písmu svatém (Bibli). Cesta života se považuje za část Kristovy církve a vidí v ostatních křesťanských církvích svou duchovní rodinu.
Hodnoty církve
Bible
Kánonizované Biblické knihy Starého a Nového zákona přijímáme za jediný pravý a dostačující základ křesťanské víry. Tyto Biblické knihy jsou pro nás Bohem vdechnutou nejvyšší autoritou víry, na jejímž základě rozsuzujeme každý jiný podnět víry, ať už je to proroctví, učení, tradice nebo jakékoli duchovní působení.
Boží svatá láska
Po znovuzrození, když opravdově následujeme Krista, duchovně dospíváme, a to po celý pozemský život. Každý svým tempem. Různým způsobem. V rozměru různých osobních možností, protože je každý z nás jedinečný. V této různorodosti může církev zachovat společnou jednotu s Bohem a vzájemnou mezilidskou duchovní jednotu jedině na základě trvalé Boží lásky. Proto patří láska, odpuštění a snášenlivost k hlavním tématům života naší církve. Jsme si přitom vědomi, že Boží láska je svatá, a ne všeobjímající. Bůh miluje každého člověka a nenávidí každý hřích. Je to právě dobrota Boží lásky, která nás také i vychovává a vede ke změně, která způsobuje Boží požehnání v životě.
Boží svatá láska
Osobní svoboda a odpovědnost
V Kristu Bůh dává každému člověku svobodu od otroctví hříchu, prokletí a smrti, aby se mohl svobodně a zodpovědně rozhodnout pro spravedlivý život. Vnímáme, že úcta k osobní svobodě volby je důležitou podmínkou pro úspěšný životní rozvoj každého člověka i celé naší církve. Proto se snažíme nenahrazovat motivaci manipulací a dáváme prostor ke svobodnému a zodpovědnému rozhodnutí každého člena církve.
Princip spasení, uzdravení a služba
Skrze spasení v Pánu Ježíši Kristu se člověk dostává do pozice, ve které je dostupné Boží uzdravení a uskutečnění Boží vůle v jeho životě. Po obnově Boží uzdravující mocí a zbudováním Božím slovem se znovuzrozený člověk stává schopným duchovní služby Bohu i lidem. Věříme, že v každém členu církve je Boží milost sloužit a podílet se tím na jejím životě. Pouze je potřeba tuto milost najít a správným způsobem rozvinout. Proto se snažíme každému dát čas, prostor a podnět, aby k této milosti došel.
Princip spasení, uzdravení a služba
DNA verše
Tyto biblické verše jsme přijali v průběhu naší historie. Staly se tak stavebními kameny, kterými je Cesta života definována a které určují směr a způsob jejího vývoje. Jsou vpravdě součástí našeho DNA.
Přísloví 15:24
Cesta života je vysoko pro rozumného, aby se vyhnul peklu dole.
Cesta je neustálý progres dopředu. Jsme voláni k tomu stále objevovat a přinášet nové možnosti a vést život a službu vzhůru ke „vznešenosti” (excelenci), nebeskosti.
Proto nedokážeme jen tak mávnout rukou a říct „ale takhle to stačí, Vždyť je to pro Pána, On to pochopí…”
Na té cestě chceme žít a prožívat skutečný Boží život.
Tvoříme naši službu s rozmyslem. Nemíříme z příkopu do příkopu podle toho jak to zrovna cítíme, nebo podle duchovní módy, ale držíme se toho k čemu jsme povoláni.
Koloským 1:27–29
…je to Kristus ve vás, ta naděje slávy. Jeho kážeme, napomínajíce každého člověka a učíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu Ježíši. A právě proto pracuji a bojuji podle jeho moci, která ve mně mocně působí.
Objevujeme a poznáváme kdo jsme a co máme v Kristu. Objevujeme, poznáváme a učíme se žít ten potenciál, který přináší Kristus v každém z nás.
V tom budujeme, napomínáme a učíme každého člověka tak, aby byl dokonalý v Kristu.
Být dokonalý vnímáme jako kompletní, zralý, dospělý (nikoli bezchybný) v Kristu.
K budování zralosti potřebujeme i zralý přístup k Božímu slovu. Snažíme se ho tedy vnímat a vyučovat celé a nevybírat z něj pouze oblíbená místa.
Věříme, že budování vyžaduje práci a dokonce i boj. Nedojde k němu „jen tak“ samo od sebe čistě proto, že už je dokonáno.
Věříme v Boží moc, která nám v tom pomáhá, protože úkol je tak velký, že na to lidské síly nestačí.
Izaiáš 54:2-3
Rozšiř místo stanu svého a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých a kolíky své utvrď. Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš a símě tvé národy dědičně vládnouti bude a města pustá osadí.
Chceme být víc než jen seskupením místních církví s lokálním smýšlením, které nedokáže překročit hranice místa.
Jsme všichni spolu jako jedna církev povoláni do celých jižních Čech.
V tuto chvíli pracujeme na vybudování církve Cesta života v každém okresním městě jižních Čech.
2. Paralipom. 7:14
A ponižujíc se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se a hledali by tváři mé a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe a odpustím hřích jejich a uzdravím zemi jejich.
Chceme mít pozitivní vliv na svoje okolí, náš kraj a naši zemi.
Tento vliv je uskutečňován skrze aktivní vztah s Bohem a spravedlivý osobní život.
Věříme, že Bůh nám dává duchovní nástroje pro změnu směřování tohoto kraje.
Základní vyznání víry a učení
Kánonizované Biblické knihy Starého a Nového zákona přijímá Cesta života za jediný pravý a dostačující základ křesťanské víry. Tyto Biblické knihy jsou v Cestě života nejvyšší autoritou víry, a proto každý jiný podnět víry, ať už je to proroctví, učení nebo tradice, musí být v jednotě s Písmem, dojde-li však k rozporu, je odmítnut.
Postavení Bible
Cesta života zdůrazňuje vedle Biblického vyznání: „Ježíš Kristus je Pán” i Apoštolské a Nicejské vyznání víry, která jsou Kristovou církví všeobecně přijímána jako základní vyjádření křesťanské víry:
Základní vyznání víry
Apoštolské vyznání víry
Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, mého Pána, jenž byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil na nebe, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, ve svatou všeobecnou církev, v obecenství svatých, v odpuštění hříchů, ve vzkříšení těla z mrtvých a ve věčný život. Amen.
Nicejské vyznání víry
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce a znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, obecnou apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Athanasiovo vyznání víry
Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel obecné víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Obecná víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v obecném náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.
K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista.
Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus.
Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je obecná víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen.
Amen.
Křesťanská církev Cesta života byla založena 5. listopadu 1989 v Prachaticích.
Tři (ještě neplnoletí) mladíci se setkali s Ježíšem Kristem a v jejich životě nastala obrovská změna. Věříme, že právě oni byli vyslyšenou modlitbou bratra Adolfa Kotoučka, který v té době hostoval v husinecké Církvi bratrské. Tato církev vzala tři prachatické teenagery pod svá ochranná křídla. Jindřich Prokeš, Daniel Skokan a Karel Sedláček v té době ještě netušili, co s nimi Pán v blízké budoucnosti zamýšlí.
Hlad po Bohu, Božím slově a duchovních darech způsobil, že mladíci roztáhli svá křídla dál, než je mohla mateřská církev doprovodit. Po vzájemné dohodě se tato malá skupina rozloučila s husineckou církví a v modlitbách hledala Boží vedení pro své další kroky. Pod dohledem Božím a za asistence Olina Kadlece, tehdejšího pastora Evangelické církve metodistické, bylo vyhlášeno zcela nové společenství, církev Cesta života v Prachaticích. Název nebyl náhodný. Vyplynul přirozeně z verše pro tuto církev: „Cesta života je vysoko pro rozumného, aby se vyhnul peklu dole.” Přísloví 15:24
Historie
Rosteme jako z vody... (a Ducha)
Nově narozené společenství se rychle rozkoukalo. S otevřenou náručí přijímalo návštěvníky všech věkových kategorií.
V 90. letech došlo k výraznému růstu a rozsáhlé evangelizační aktivitě. Společenství od samého začátku čerpalo inspiraci z biblického poselství Kol. 1:27–29, zvěstovat Krista, učit, povzbuzovat a vést lidi k dospělosti ve víře. Při počátečním formování a rozvoji této církve pomáhali bratři a sestry z Křesťanských společenství, církve Voda života a Livets Ord ze Švédské Uppsaly.
Rok 1994 přinesl významnou změnu
Církev přijala nový název: Slovo života. Tím potvrdila svou aktuální příslušnost k tomuto křesťanskému směru. Právě v tomto období také navázala partnerství se švédským misionářem Micaelem Lundinem, který tehdy působil ve Slově života Brno. Současně bylo v církvi silněji upevněno prorocké slovo z Iz 54:2, 3 – výzva „rozšířit místo pro svůj stan” a přemýšlet ve větším měřítku. Vnímali jsme toto slovo jako Boží povzbuzení, aby se služba neomezovala jen na jedno město, ale měla vliv na celé jižní Čechy. Už tehdy na nedělní bohoslužby přijížděli lidé z různých částí celého regionu. Proto se na konci roku 1994 sídlo církve přesunulo z Prachatic do Českých Budějovic. V tuto dobu vypadala celá práce velice nadějně, církev byla početně poměrně velká a její služba v různých oblastech se stále rozrůstala.
1995-1996 narušení jednoty
Následující roky však přinesly složité období. Během roku 1995 se objevily problémy v chodu práce napříč celou církví a byla postupně narušena jednota mezi jednotlivými místními církvemi. Na začátku roku 1996 byla založena místní církev v Českém Krumlově a následně došlo k osamostatnění společenství z Prachaticka a Volyně. V témže roce náhle odešel ze služby hlavní pastýř, což všeobecnou krizi ještě prohloubilo.
1996-2002 krize tenčí naše řady
Období let 1996 až 2002 bylo poznamenáno narůstající izolací jednotlivých místních společenství, úbytkem jejich členů i návštěvníků bohoslužeb, a někde došlo až k úplnému rozkladu místních skupin. Přesto se tato kapitola nestala koncem příběhu.
2002 vydáváme se jinudy, než je zvykem
Obrat nastal v roce 2002, kdy se během vrcholící krize jednoty dohodli starší církve z českobudějovické a krumlovské místní církve, že se vydají opačnou cestou, než se při krizích jednoty běžně děje v církvích po celé zemi. Cílem bylo nedělit malou církev na dvě ještě menší, ale vyřešit vnitřní problémy, zůstat spolu a navíc se spojit a spolupracovat s dalšími.
Namísto narůstající izolovanosti jsme tedy cíleně zvolili větší propojení. V tomto období se naší součástí stalo slovo z 2. Par. 7:14, které přineslo novou naději a směr: pokora, modlitba, hledání Boží tváře, návrat ze špatných cest a uzdravení. Byla to prorocká slova Boží naděje, která vdechla tomuto hnutí nový život.
2002-2005 opět spolu
Mezi lety 2002–2005 došlo k opětovnému postupnému sbližování a pravidelnému setkávání starších z jednotlivých místních společenství. V této době vstupuje do služby pastora Petr Petrášek, který se ujímá stmelování Cesty života a svým apoštolským obdarováním pomáhá s nalézáním cest k naplnění vize pro celý kraj.
2006 – přelomová konference a návrat ke kořenům
V roce 2006 proběhla první společná konference, která znamenala (jak jsme později pochopili) návrat k původním duchovním kořenům, ze kterých tato církev vzešla.
Na této konferenci zaznělo proroctví, ve kterém bylo řečeno, že jako Izák v 1. Moj. 26:18 znovu „vykopáváme prapůvodní zasypané studny a vracíme jim jejich původní jména”. Touto konferencí jsme se tedy navrátili k původním duchovním pramenům a vykopali studny, ze kterých tato církev vznikla, rozvinula se a má se i dál rozvíjet. Završení tohoto procesu obnovy proběhlo na začátku roku 2007, kdy nám v srdci rezonovala touha k navrácení se k původnímu názvu: Cesta života.
Církev sílí a znovu se zaměřuje na jižní Čechy
V následujícím období docházelo k postupnému zotavování a budování Cesty života, ale stále jen ve formě jednotlivých místních církví, které nesou společné jméno a více či méně spolupracují. Došlo k postupnému přílivu nových lidí, ale zároveň v těžších obdobích od nás někdy i klíčoví lidé odcházeli. To církev samozřejmě oslabovalo, ale už ne tolik, aby musela zápasit o holé přežití. Naopak, víc a víc začalo zesilovat její původní povolání působit v celých jižních Čechách.
Ne sedm církví, ale jedna - spolu
Postupně během několika let mezi staršími církve krystalizoval způsob jak toho docílit – nebudovat sedm spolupracujících církví (každou v jednom okresním městě), ale budovat jednu spojenou církev na sedmi místech.
Jedno shromáždění pro všechny - jde to vůbec?
Tento plán a způsob se před církví otevřel na společné konferenci Změna pro život v listopadu 2019. Vyvstala tak potřeba přenášet v tu samou chvíli na jednotlivá místa kraje nedělní kázání pomocí videa, kdy celá církev ve stejný čas sdílí stejné slovo kazatele. Ať už se v tu chvíli nacházíme na jakémkoli místě, přesto jako bychom byli všichni spolu. Způsob bohoslužby, který si někteří v tu chvíli nedokázali představit, nabyl na významu o několik měsíců později. Covidová pandemie na dlouhou dobu uzavřela možnost účastnit se shromáždění osobně. V tomto čase bylo video vysílání jedním z klíčových nástrojů jak zůstat v jednotě a neztratit ze zřetele povolání, které na sobě církev má.
Kam se dosud nikdo nevydal...
Po definitivním uvolnění pandemických opatření jsme se naplno pustili do přeměny Cesty života z místních společenství s lokálním pohledem a smýšlením na jednu regionální církev. Cesta to jistě není snadná a vyžaduje mnoho víry a odvahy vykročit do neznáma. Ale věříme, že ponese dobré a hojné ovoce.